Perspektiva

Co udělá perspektiva se zahradou... Od maminčiných jahod je to k plotu nejméně třicet metrů a k verandě našich sousedů o dalších dobrých deset metrů dál, a přitom na této fotografii se zdá být domek docela na dosah ruky. Ach, ta relativita. Škoda, že se zahrada nesmršťuje i při sekání trávy...

Řebčíky královské (Fritillaria imperialis) jsou v plném květu.

Kvetou!

Čemeřice, narcisy, modřenec, pupkovec, pampelišky a javory kvetou.

Vypůjčená krajina

Četla jsem před nedávnem knihu o japonských zahradách a v ní mě zaujal termín vypůjčená krajina. Ano, i v naší zahradě se počítá s prvky vypůjčené krajiny: Břízy na zahrádce naší sousedky na západě, pár vzdálenějších stromů na severovýchodě, vzrostlé stromy našich sousedů na východě, které tak trochu brání výhledu do té skutečné nevypůjčené krajiny. A samozřejmě protější kopec Kančov, ten poslední camfousek na chvostu šumavských kopců. 

A najednou je tu další vypůjčená krajina, ta na východě: kopec Hradějn, vzdálené Čarouše a možná, možná i kousíček lesa na Podměstské.

Takový rozhled je z našeho lesíka! 

Lesík skutečně transparentní, každý politický nešvar by byl vidět!

Vypůjčená krajina
a vlevo kousek vypůjčené kůlny, kterou bych docela ráda vrátila jejímu majiteli...

A takhle vypadal stejný výhled do kraje před téměř pěti lety. V létě 2008, na sklonku babiččina života, se z džungle zvolna začal stávat opět lesík, vypůjčená krajina je však zatím skrytá.

Táta na obhlídce v lesíku, léto 2008

A jeden historický snímek. Píše se přibližně rok 1935. Vlevo se leskne plocha rybníka Vávráku a bezprostředně pod ním, na kraji louky za domy, rostou stromy našeho, tehdy zřejmě také průhledného lesíka. Při troše soustředění lze rozeznat střechu našeho domu, z něhož tehdy byl jistě krásný výhled nejen do kraje, ale i na rybník - než vše zastínily sousedovy stromy.

Jihovýchodní část městečka.
Pohled na naši ulici z kostelní věže, pohlednice z konce třicátých let minulého století.

Konečně barvy!

Definitivní jaro? Narcisy jsou v plném květu, brzy rozkvetou i tátovy narcisy v lesíku, pivoňky začínají připomínat červené keříky a trávník je plný orseje jarního (Ficaria verna). V módě je teď žlutá a žlutozelená. Definitivní jaro.

Dědeček +1982

Moje maminka, babička a dědeček, který má před sebou ještě pětatřicet let života.

Kamení

Kolomažnice je vlastně taková velká hromada kamení, místy maskovaná za zahradu. Na následujících snímcích jsou tři hlavní sbírky drobného kamení, vše z vlastních zdrojů. Kameny velké z polí, kameny ploché z rozvodněného potoka, kameny překátrované z navezené zeminy se skrývají jinde.

Ještěrkoviště při cestičce do lesíka a neuspořádaná hromada drobného kamení za forzýtií

Kamení pod skalkou, oblíbené místo zelených ještěrek

Mírně zarůstající hromada kamení na místě někdejšího pískoviště

Už vylézají

Jsou tady. Je jich méně (říkám já), je jich až dost (říká táta). Tisíce, desetitisíce, statisíce? Miliony snad už ne...

Bledé vytáhlé semenáčky javoru zpod hromady shrabaného listí. Hrrr na ně!

Konečně zalito!

Konečně je mokro i pod velkými stromy nad skalkou. Třeba vláha posledních dní přispěje k tomu, že se některé rostliny vzpamatují z nečekaně silných holomrazů. Uvidíme, jak dopadne komule... A šalvěj? Ta  je nejspíš caput.

Dolů s kopce

Dva pohledy dolů, než naroste listí a než se objeví nové javory. Na prvním snímku poslední babiččin okrasný jehličnan (vrrrrr!) a forzýtie, která prosí o radikální zmlazení. Na druhém snímku sešup k lískám, místo obvykle značně vyprahlé.

Počasíčko

Včera po obědě padal sníh s deštěm. Bylo sychravo a slizko. Brr. Obešla jsem s fotoaparátem zahradu a lesík, abych si toho počasíčka pořádně užila. Mokré bylo všechno, moje boty, fotoaparát i skalka ve srážkovém stínu - a to je už co říct! Mokré plochy se krásně leskly a díky tomu mám zásobu snímků na všechny slunečné dny až do příštího deště.

Skalka a pohled na severovýchod, 16. 4. 2012

V korunách

Dnes se k dešti přidal sníh. Listopadové pondělí. Ještě tam budem!

Lesík v listopadovém poledni 16. dubna 2012

Deštivá neděle

Poprchává. Mrholí. Prší. Leje. Taková je dnešní neděle.

Kontryhel obecný (Alchemilla vulgaris) je uslzenější než obvykle, přesto na skalce pod stromy je pořád sucho (15. 4. 2012).

Sázení

Zatímco někteří dnes sázeli (já),

jiní káceli (táta=dědek a Antonín)...

... a další se prostě váleli (slepýš).

Měla jsem v plánu sázet stromky až na podzim. Jenže... Jeden soused se potřeboval zbavit smrčku (mimochodem, stromek je nejspíš na nějaké přesazování velký, a i když jsem ho podle rady dost zastříhla, patrně se na naší skále neuchytí), druhý soused mi nabídl několik semenáčků ze zahrady (čtyři smrčky a dvě douglasky), má je snad vyhodit? A také jsem ctí a darem dostala kbelík tavolníků. Jarní sázení mám tedy za sebou, letní dosazování vyplyne z aktuální situace a podzimní sázení bude nejspíš čistě ovocné. Chystám se na rybíz, angrešt, třešeň, jabloň Bojkovo (nejen), Tatarovu hrušku, mirabelku a... ostatní mám na seznamu někde v počítači (možná). Ano, a taky dřín!
Táta se už nějakou dobu chystá s pilou na Pottovo jablko, jenže maminka brání. Dnes už to nevydržel a za vlažné Antonínovy asistence uřízl pár suchých pahýlů z naší Pottovy trosky. V zimě zkusím ze zbytku vzít rouby a pak šup se stromem do kamen.
Přestože svítilo sluníčko, bylo docela chladno, přinejmenším slepýšům. Dva jsem našla u cestičky, jak se choulí a zimou jim cvakají zuby.

Jako když střelí

Od zápraží na dolní zahradu, 13. 4. 2012

Několik dní poprchávalo a navážka, kterou před domem urovnali Rozi a Honza, se místy zazelenala. A protože je země konečně jarně vlhká, hrana svahu je ostrá, jako když střelí. Je to paráda. Ba co víc, táta=dědek řekl, že je to paráda!

Modřín

Moje maminka na skalce, asi rok 1944

Pamatuješ se na ten velký modřín nad skalkou? zeptala se mě onehdy teta Alenka.
Na modřín nad skalkou se nepamatuji.
Pěkný velký modřín a pak najednou uschl, řekla teta.
Ani na uschlý modřín si nepamatuji. Nepamatuji se, co bylo po válce, jak si někdy myslí maminka s tetou, a ani si nepamatuji, co bylo před válkou, jak byla mnohdy přesvědčená babička. Nad skalkou si pamatuji třešně. Pozdní černé třešně, čtyři, pět stromů, na jeden z nich se výborně lezlo. Jenže ani na fotografiích ten modřín nikde není.

Až  teď jsem ho našla! Tady je.
Pokud byl takhle mladý na konci války a uschl jako velký strom, pak jsme se spolu na zahradě asi minuly. Modřín uschl, když jsem se narodila.
Zítra se zastavím v zahradnictví, jestli nemají malé modříny. A vysadím jeden nahoru k plotu. Ne nad skalku, tam by nejspíš zase uschl.

Za rododendrony

Maminčiny rodondrony, které kdysi vysadila pod stárnoucí švestky místo prastarých rybízů, se loni posunuly směrem ke skalce. Snad jim změna stanoviště prospěje, měly by mít víc stínu, což si vezme na starost bez černý, a kyselejší prostředí, což hravě obstará jehličí ze stromů u skalky.

Netřesky a třesky plesky

Pamětníci tvrdí, že na kolomažnické skále rostly netřesky divoce i v dobách předzahradních. Ty zelené, takové, jako jsou na prvním snímku. Později přibyly i další druhy. Ty pamatuji i já pamětník pouze částečný. Když nad skalkou převzal vládu skalník a spol., netřesky zmizely. Pár kousků živořilo kdesi u schodů, brslenovo-mahóniové houští se jim nelíbilo. Vypadalo to, že nás netřesky navždy opustily a zabydlily se v sousedství u pana Kamzíka, toho skalničkáře.
Třesky plesky, omyl! Jen jsme vytrhali skalník, jen jsme zlikvidovali nálet, objevily se první netřesky. Ty zelené. Další jsme dostali ctí a darem a ještě další jsme ulomili někde během výletu - oblíbený pych zídkový. A netřesk pavučinkový (Sempervivum 'Silberring') jsem koupila loni na výstavě skalniček u sv. Jana Nepomuckého na Skalce. Kde jinde by se také měly skalničkářské výstavy konat, že... Ten ovšem vyfotografuji, až (jestli) se vzpamatuje po letošních mrazech.

Buk jako kluk

Budou mí buci v lesíku jednou také takoví?

Buk na Skalce nad Mníškem pod Brdy by mohl být inspirací pro buky v našem lesíku...

Beránky a vločky sněhu

Isti sunt agni novelli qui annuntiaverunt
alleluia
modo venerunt ad fontes
repleti sunt claritate
alleluia alleluia.

Radostné Velikonoce!

Hmyzouni

Kde je ten brouk? Kdo ví, jak se tento velmi společenský hmyzoun jmenuje?

Čmelák sice rozostřený, zato první letošní...

Velikonoční

Před rokem nám na trávníku mezi sedmikráskami vyrostli tři trpaslíci. Možná to bylo tím velmi pozdním termínem Velikonoc... Byli to ovšem trpaslíci z dálky, trpaslíci dovozoví - a nakonec i odvozoví.

Veru, trpaslík z Liberce (Velikonoce 2011 - mimochodem novému stromku odrůdy Matčino na snímku vlevo nahoře se daří obstojně, kdežto jabloni vpravo nahoře se nedaří vůbec, poněvadž ji Honza před měsícem rozřezal na polena).

 Leni, trpaslík z Liberce (Velikonoce 2011) 

 Ani, trpaslík z Liberce (Velikonoce 2011) 

Podobní trpaslíci pak byli spatřeni na různých místech v okolí zahrady, mimo jiné i na náměstí pod březovým vajíčkovníkem.

Letos na Velikonoce vyrostl u kostela ještě větší a bohatší vajíčkovník (jestli těch půldruhého tisíce kraslic nestojí za zvýšením cen vajec?). Třeba se i letos v zahradě objeví trpaslíci, třeba oproti loňsku dokonce i o něco větší...

Vajíčkovník 2012

Dva roky po válce

Moje babička a maminka na schodech u skalky na jaře 1947

Jsou dva roky po válce. Maminku v září čeká první třída, na podzim jí bude šest let. Babička na snímku vypadá těhotně, ale miminko Alenka se narodilo již předešlý rok.  A skalka? Z té je vidět jen nejvyšší cíp pod zápražím: jedna divizna vlevo od babičky a jedna juka (možná) za maminčiným krkem.

Plán s plotem

Se severním plotem nejsem spokojená. Tedy s plotem ano, táta ho před lety postavil opravdu důkladně. Ale když jsme vyřezali babiččinu-prababiččinu džungli, je k nám ze severu vidět. Vlastně je k nám vidět i z východu, jihu a západu, ovšem na těchto světových stranách nestojí socialistické panelové bytovky. Ze severu je k nám vidět - a hlavně my vidíme tu panelovou krásu. Tátův fortelný plot dostane živý kabát. Ovšem jaký?

Zákulu japonskou, která se tak rozmáhá na dolní zahradě?

Habr po anglicku stříhaný?

Bučinu, dubinu?

Ten zázračný jilm sibiřský, který přirůstá až dva metry ročně?

Osvědčený ptačí zob? 

Více smrčků ze sousedovic náletu?
Kopicovanou lísku?
Nějakou popínavku?
Nechat víc prostoru nezmarným javorům?

Nebo všechno dohromady?

Pořád v tom nemám jasno. Začnu nejspíš těmi darovanými semenáčky smrku, douglasky a borovic a pak se uvidí. Habr možná přijde k sousedovu plotu, aby zakryl boudy přestrojené za kurník. A teprve potom se bude se sázením pokračovat...

Vitex agnus-castus f. 'Latifolia'

Loni jsem dostala k narozeninám modře kvetoucí keř do své modře kvetoucí sbírky: levandule (Lavandula), ořechoplodec/ořechokřídlec (Caryopteris clandonensis) a perovskie (Perovskia) získaly dalšího do party. Jak se ovšem Vitex agnus-castus f. 'Latifolia' jmenuje česky? Nezmrzl? Pokvete?
Zatím co český název drmek velkolistý je možné (snadno) dohledat, vitalita tohoto keře zasazeného u hlavních schodů na dolní zahradu se prověří teprve časem. Snad rozkvete jako drmek na dalším snímku...

Na ježka

Levandulový záhonek je na ježka, kapradí vzadu dohola. Brzy bude vidět pokrok - doufám...

Na startu

Zimní barvy, jejichž odstíny mám ráda na pletené dece, zato se mi vůbec nelíbí v předjarní krajině, pozvolna mizí. Zahrada a lesík vyrážejí ze startovní čáry. Napřed bílé bledule, žlutý talovín, modré ladoňky a pak najednou bude všechno zelené. Těším se. I když to znamená další várku netýkavky a další generaci javorového náletu... Hrr na ně!

Daleko dole

Vzdušnou čarou vzdálenost něco přes čtyřicet metrů s převýšením deseti metrů. Tedy žádný prudký svah... Přesto z tohoto pohledu vypadá zahradní branka tam někde dole docela daleko. Až manžel připevní žebřík k domečku ve stromě, jehož konstrukce je zčásti vidět na tomto snímku, bude se zdát branka teprve daleko a hluboko, přehluboko. Ovšem ten výhled!

Pohled dolů na jih (březen 2012)