Jako by na mě lezla nějaká chřipka... A venku je pochmurně. Muž vytáhl tento pejprbek patera Hobizala a čte z něj nahlas a ještě mnohem víc nahlas se chechtáme. Ne že by bylo všechno v knize k popukání, ale my jsme patera Hobizala znali a užili s ním mnohou legraci. Prej tělo přezázračné!
A protože absurdních historek není nikdy dost, přidávám jednu tejnskou s Hobizalovým, totiž Kukůskůsovým, skautským kolegou v Kristu, paterem Amundsenem.
Je červnová neděle, polední mše svatá, kostel plný slunce.
Sedíme - jako tehdy obvykle - vepředu vpravo, před námi chlapeček v nažehlené světlemodré košili se chystá k prvnímu svatému přijímání. S ním rodiče, babička, všichni napjatě čekají, až je pater vyzve k oltáři. Vepředu vlevo přes uličku ve druhé či třetí lavici sedí
starý hrabě Kinský s chotí - a také v nažehlené světlemodré košili.
Liturgie plyne a konečně nastává okamžik, kdy by ministrant měl přivést chlapce k oltáři. Jenže ministrant se k ničemu nemá. Pater do ministranta šťouchne a pokyne hlavou směrem k lidu. Ministrant nechápe. Pater zakoulí očima a znovu, ovšem mnohem výmluvněji kývne. Ministrant pořád nic. Pater se k němu nakloní a polohlasem říká, že ten v té modré košili přece! Ministrant se rozzáří, seběhne ze schodů, v rychlosti poklekne a už je u hraběte Kinského.
Máte jít k oltáři, říkal pater, povídá ministrant.
Já?! vytřeští oči hrabě.
Vy, přikyvuje kluk.
U oltáře pater obrací oči v sloup. Hrabě Kinský rozpačitě vstává.
Opravdu já? ptá se znovu, prstem ukazuje na hruď a hledí tázavě k oltáři.
Pater u oltáře zuřivě gestikuluje.
Pojďte, povídá ministrant,
vidíte přece, pater se už začíná zlobit.
Hrabě pokrčí rameny, vezme hůl a důstojně vystoupá k oltáři.
Za ním kráčí malý chlapec postrkován rodiči a babičkou.
Pater se dusí smíchy, hrabě stále nechápavě pokyvuje hlavou a ministrant se dme pýchou, jak zapeklitou situaci skvěle zvládl.
A tak Josef hrabě Kinský šel ve svých téměř devadesáti letech podruhé k prvnímu svatému přijímání a s ním malý kluk, oba ve světlemodrých košilích.
