Polsko

Letos jsme byli u polského Baltu potřetí.

Protože se nám líbí to moře. Ty vlny. Ten písek. Že nikde není ani noha. Přívětiví domorodci, příznivé ceny a přijatelná dojezdová vzdálenost, to taky není k zahození. A tak vůbec.

Zkrátka na cestě k Baltu nečekáme  žádné architektonické památky (i když můj muž ocení každý skanzen) ani přírodní krásy. Vždyť severní Polsko je tak placaté, že by se rovnou mohlo jmenovat Plosko (opět stará dobrá metateze likvid?).

Nudnou rovinou vedeme historické debaty (zas a znova), jako že napřed ledovec a pak vzteklí Germáni v bažinách a lužním houští a taky to trojí dělení Polska (jak si pamatuju ještě ze základky) a Prušáci a strohá přísná reformace a Slezsko a náckové a sověti, jedni i druzí i všichni tam a zase zpátky. Jak by tu mohla vzniknout malebná barokní krajina, když zemi válcoval ledovec a z ledovcové roviny nakonec místo mocného království vzniklo jen jedno velké rozbahněné válčiště...

Člověku je z to všeho samozřejmě úzko. Jenže tak to na světě bohužel chodí, nejsme přece včerejší.

Tentokrát jsme mimo jiné zajeli do města/městečka Kamień Pomorski, které je o něco mladší a menší než moje rodné Prachatice. Válkou rozsekané, socialismem vypanelákované město, ale mají tu katedrálu svatého Jana Křtitele!

Byla jsem tím cihlovým gotickým prostorem nečekaně okouzlená: ty varhany a ta kazatelna a latinské nápisy, které nadšeně luštím, jednotlivá zastavení různých křížových cest, lidé pobíhají a chystají, k tomu ta svatební výzdoba, ach.

Vtom jsem si všimla, že v pravé boční lodi visí tabulka a na ní stojí, že oltář s ukřižovaným Kristem přivezli s sebou pováleční vysídlenci ze lvovského vojvodství, nyní Ukrajiny, předtím USSR. A mě to tak vytočilo! Hajzlové náckové, zasraní sovětští komouši, bezcitní diktátoři, zrůdní manipulátoři, monomaniaci převlečení za rádobyspasitele a další dějinné stvůry, copak tohle se dělá lidem, honit jedny sem a druhé tam, vykořenit je, zbídačit je, hrát si s nimi jako s figurkami a nakonec je pozabíjet, ať padne šestka nebo ne!

A jestli laskavý čtenář čeká, že jsem došla k nějakému poučnému závěru, tak teda fakt jako ne. Je mi to všechno jenom moc líto.

Tady je můj muž přece jen drobet zřetelnější než na mořské fotografii.