Zpátky v Midsomeru den 2

V noci vydatně nasněžilo. Ráno ze sněhu zbyla jen prapodivná břečka. Zato vodotrysk tryskal jako zjara.
Počasí pod psa vydrželo po celý den: déšť se sněhem střídal sníh s deštěm.

Je neděle, máme dost času  - koukat z okna.

Zpátky v Midsomeru den 1

Dorazila jsem včera o půlnoci. Vypadalo to, že jsem se ocitla na dně pytle a že právě zhasli.

A takhle dnes dopoledne vypadal High Peak, Derbyshire, přes automobilové okénko: ovce (mimo záběr), jarní slunce a vichr z hor.

Na panství Lyme Park na nás čekali. Midsomerští totiž vejletují za každého počasí. Co také jiného, když se jim během dne vystřídá slunce/zima, déšť/sníh, vánek/uragán. Otevřeli brány, otevřeli kavárničky a těm, kteří zapomněli, prodali i stoprocentně vlněnou a větruodolnou čepici.

V kavárně umístěné přímo v hlavní budově sídla visí tato deka. Ach! Já chci taky!

Pakuju

Holinky? Mám!
Čepici? Taky!
Medvědí futrál na doklady? Mám!
Drobné pro královnu? Mám!
Vlnu? Mám! Jehlice taky.
Háčkování do letadla? Mám!

Laptop a prezenty pro domorodce? Ještě přibalím.

Ou kchej!

Na zámku

Když ještě byl sníh.

Totiž před třiceti stupni.

Klubíčka a třikrát sláva aneb YARN ALONG 167

Hotovo. Zacamfouskováno.

Neháčkuju, nečtu, kochám se.

P. S. Pro Janu z Kohoutího vršku: Barvy odpovídají poslední fotgrafii, tedy aspoň na mém monitoru.

Inspirace: Ginny ze Small Things

Obleva

Napadl sníh a už je zase pryč.

Pondělní vzorek 2

Navazuju na minulé pondělí a zahajuju pondělní vzorkovou tradici. Když mi to vydrží aspoň do prázdnin, budu mít slušnou sérii.

Ještě se přimět ke kreslení schémátek...

Líná neděle a...

... trocha angličtiny.

Obojí se hodí.

Večírek, nebo workshop?

Po dlouhé době několik dní sama doma. Žádné děti, žádní rodiče, ba ani muž.
Nečekaně a jako na zavolanou přijela D.
Jak prý háčkuju ty kytičky...
Tak tedy čaj s mlíkem, polena v krbu, háčky, klubíčka a řeči až přes půlnoc.
A zatímco D. pilně trénovala, ukytičkovala jsem klubíčko Crazy Zauberball od SCHOPPEL WOLLE, abych nevyšla ze cviku.

Bílo

Bílo je nahoře i dole.

Dokonce i háčkování je bílé. Dva plédy ze sedmdesátých let: jeden po milé manželově pratetě a druhý po nebožce ze strašidelného domu. Materiál tehdejší socialistická ropa, vzor ovšem nadčasový.

Do rynku

Dnes už u nás lidé chodí spíš na náměstí nebo ještě tak do města.
Do rynku řekne málokdo.
Stárnu.

Ale sníh a kopce máme parádní, co...

Komíny

Naše komíny. Jeden jednokomín, jeden dvojkomín a jeden trojkomín. Fotografováno dnes při odklízení sněhu.

A můj šálivý komínek.
Toto jsou všechny moje háčkované šály. Celkem sedm. Shora: granny, Kometa, granny, Kometa, granny, škeble, obrovská granny.
Mám poměrně velkou spotřebu šál, některé rozdám, některé ztratím.

Klubíčka, knížka a hromada kytiček aneb YARN ALONG 166

Kytičkování mi jde nečekaně rychle. Že bych do budoucna vzala na milost motivkové vzory?

Načala jsem poslední klubíčko a doufám, že nebudu muset dokupovat.
Barva víceméně odpovídá prvnímu, mírně rozmazanému snímku.

Opustila jsem pro mě stresující, a proto opět nedočtenou Zuzanu Brabcovou a pustila se do antistresové příručky. Jak se k nám ale tahle knížka dostala... Třeba se nakonec dočtu o nějaké opravdu efektivní technice v boji se stresem. Zatím se jen zhluboka nadechnu a bodnu háčkem.

Jak válčíte vy?

Inspirace: Ginny ze Small Things

Jako na dlani aneb Uklízení 5

Tento úkol, totiž U-projekt, bude na velmi, převelmi dlouho. Taková smaragdová Esmeralda mezi mými blogovými seriály. Má to vůbec smysl?

Jenže! Pak se přebírám vším možným rukodělným a  mezi škatulkami se starými knoflíky narazím na poklad právě tak do dlaně.

Šestiletý Alfred Heidrich, první dítě mé prababičky Antonie, chlapeček, který prý mluvil třemi jazyky, protože se narodil české matce a rakouskému otci na rakousko-italských hranicích, a který zemřel na tuberkulózu někdy kolem roku 1890.

Zpátky k háčkům.
To jsou mé háčky a to jsou mé jehlice. Jistě ne všechny.
Jeden háček je po mé prababičce Marii, ta šálka coby pletací vzorníček také. Zřejmě pletla na špendlících tahle má prababička, tak je pletenina titěrná...

Sadu jehlic PRO jsem dostala k Vánocům. Háčky přicházejí tak nějak samy, ty bambusové i samy rychle odcházejí.

Obsedantně kompulzivní

Každej máme něco, že...

Jakmile přijdu do nějakého prostoru, vím, jak bych ho uspořádala. Okamžitě. Nemusím o tom přemýšlet, naskočí to samo. Tím ovšem neříkám, že mě napadají nějaká geniální řešení nebo že jsem nedejbože uklízecí typ. Naopak - což v druhém případě na požádání  kdykoli dosvědčí můj muž. Prostě jen ráda uspořádávám, třídím, strukturuju.

Uf! Ale teď už mi to fakt leze krkem.

Třídím postupně naše knihy.
Přebírám papíry a měla bych vyházet aspoň tři čtvrti z nich (jinak mě zavalí).
Fotky! Tisíce papírových fotek. O elektronických radši pomlčím.
Úplně trnu, že mi v následujících dnech vrátí slovník ke korekturám...
A  té nekonečné pozůstalosti pomalu táhne na dva roky. Ještě chvilku a bude mluvit. Pomoc!

Z výše uvedeného plyne, že můj háčkovací projekt pro rok 2016 bude poněkud obsedantně kompulzivní.
Chci si totiž uspořádat háčkovací a pletací vzorky, jakož i jehlice a háčky a zbytková klubka a návody a knížky a další a jiné krámy s tím související. Nemám jich (těch i oněch) sice mnoho, ale přibývají.

Dnes vzorek č. 1 - granny square, základní řada tvarů.

P. S. Kateřino, pokaždé, když vezmu do ruky fialové psaní  Kaffe Fasset, mám radost. Nejoptimističtější věc široko daleko :-)

Závrať

Konečně jsme tu rozhlednu našli.

Mám rozhledny ráda, takže jsem v posledním stoupání radostně přidala do kroku.

Jdeš nahoru? povídám mužovi a tajně doufám, že nejde. Vždyť má to své koleno.

Jasně, odpověděl a vyrazil. Hrdobec jeden.

Mám po radosti. Na rozhledně musím být totiž sama. Obzvlášť na takovéhle dřevěné děravé. Jinak mám závrať. Strašnou. Může za to jistý žák Nerad a historce s ním a s věží čas bohužel dosud neobrousil hrany.

Muž z vrcholku věže nadšeně vykřikoval cosi o úžasném rozhledu a že na mě nahoře počká. Zvedal se mi žaludek, a to jsem stála oběma nohama pevně na zemi.

Pak jsem si všimla, že hrany schodů jsou opatřeny nápisy. Jakmile vidím písmena, musím číst. A tak jsem se pročetla až nahoru, aniž bych se pozvracela. Muž se natáhl na dřevěnou podestu, kochal se výhledem a předstíral, že tam není. Byl natolik přesvědčivý ve svém fingovaném nebytí, že jsem si rozhlednu užila, jako bych na ní byla sama. Super! Fotografovala jsem jako divá. Vlasy mi kolem hlavy vlály  také jako divé. Nakláněla jsem se přes zábradlí a fotografovala schodišťovou spirálu. Nakláněla jsem se přes zábradlí a fotografovala zasněženou pěšinku k věži. Muž mezitím zezelenal a radši se odplazil dolů.

Když jsem se dokochala, rozverně jsem poskakovala dolů a mávala na muže. Bylo mi výtečně.

A tady je ta cestička. Náladovka, co?

Německá exprese

Japonské květy jsou mnohem zábavnější, než jsem čekala.
A pak ty barvy...
Původně jsem uvažovalo o Malabrigu, které mi zbylo z lasturového šátku (viz škeble). Ale pak jsem si řekla, že by to bylo napoprvé takové nimrání a že mám ještě někde kousek Caleido Lace z granny šátku a granny deky, prostě přikoupím a bude to. Tak jsem přikoupila, a protože jsem byla líná hledat ty zbytky, načala jsem nejprve nové klubko. Háčkuju a háčkuju a kytičky se vybarvují tak výrazně, tak expresivně.
Hmm, hmm, co s barvou neudělá změna vzoru, to bych nikdy nevěřila... Jak jsou ty kytičky barevně sdružené, šál získává úplně jiné vyznění, než když se háčkují řady tam a zpátky, říkala jsem si a vážně přitom pokyvovala hlavou. Je to najednou takové mnohem tmavší, vůbec ne tak rozjásané jako granny šátek. A náramně jsem si libovala, jak mi vůbec nevadí háčkovat třetí věc ze stejné příze...

Pak jsem vyhledala příslušný zbytek - a věc mi došla v celé alzheimerovské obludnosti. Vždyť jsem koupila úplně jinou barevnou kombinaci! Aspoň tedy že jméno příze je stejné.

Barvy jsou ve skutečnosti mnohem temnější než na snímcích.