Čepice

Na co pro co, pro jednu starou ženskou, říkala babička pokaždé, když hrozilo nebezpečí nějaké změny na zahradě, či dokonce v domě. Říkala to, když v osmašedesáti ovdověla, a říkala to i ve svých pětadevadesáti, než nás opustila. Po babiččině smrti, po více než čtvrtstoletí statu quo, tak věci dostaly pořádný spád: během jara 2009 jsme obrátili dům i zahradu vzhůru nohama. Ze džungle se začala klubat zase zahrada a lesík, domácí červotoč popadl nohy a prokousaný nábytek na ramena a pelášil a pelášil, jako by mu za patami hořelo... Když si zpětně prohlížím fotodokumentaci, divím se, co všechno jsme během prvního roku stihli! Oddělili jsme zrno od plev a množství krámů jsme se zbavili. Co však potřebovalo přebrat, roztřídit, s-y-s-t-e-m-a-t-i-z-o-v-a-t, skončilo na půdě - a já se tím pomalu a velmi nejistě dodnes prokousávám.

Každá výprava do nitra hromad na půdách (máme půdy dvě - a veliké, převeliké) je dobrodružná a obvykle končí nějakým zajímavým, nečekaným, překvapivým či mírně sentimentálním objevem. Tentokrát jsem v jednom tmavém koutě  mezi ložním prádlem a plátěnými spodky z 19. století našla zabalené v novinách dvě slaměné čepice s kšiltem. Nové, ovšem více než třicet let staré. Můj dědeček nosil takovou kšiltovku na zahradu. Jeho zahradní čepice spolu s plátěnou bundou visívala na věšáku za dveřmi do sklepa ještě dlouho poté, co zemřel. Vzpomínám si, že když se slaměná kšiltovka blížila okamžiku rozpadu, dědeček učinil objednávku a brzy se objevila kšiltovka-následnice. Při poslední objednávce však nedorazila jedna nová kšiltovka, ale hned kšiltovek několik. Starý pán, který tyto slaměné čepice pro dědečka šil ze staré prvorepublikové známosti, se obával, že se už další objednávky v pravidelném, zhruba tříletém intervalu nedožije nebo co, a tak dědečka pro jistotu dostatečně předzásobil.

Nu což, od příští sezony budu nosit na zahradu slaměnou kšiltovku já!

Jedna z prapůvodních čepic je na fotografii zde.