Jahody v kamení

Na maminčině (možná to začnu nakonec psát s velkým M jako pomístní jméno) kdysi bývaly brambory, zeleninové záhony, několik řádek jahod, mohutný angrešt, spousta rybízu, dvě mirabelky, jabloň, švestka a nějaká slivoň, kterou si pamatuji jen matně. Dokonce tam stával maličký fóliovníček. To byly ty správné pěstitelské časy... Dnes zbyl jeden majestátní libeček a - jahody. Chudinky vyčerpané seniorky. Maminka několikrát prohlásila, že by bylo třeba opatřit nové sazenice, ale až příležitostně.

Na příležitost netřeba čekat, tu je třeba chytit. Když se tedy naši vydali na spřátelenou návštěvu Moravy, vykopali jsme jahody (pamatovaly ještě babičku, nebo nepamatovaly?), zryli záhon. A pak nastala ta strašlivá piplačka: kořeny bršlice, úporný svlačec, sice krásná, ale vlezlá žlutá vrbina tečkovaná (Lysimachia punctata) zbyly na mne. Pomocí složité soustavy provázků jsem na našem pozemku, nerovném všemi směry, vyměřila patřičný pravoúhlý obdélník, přivezla kompost, položila netkanou textilii a vysadila devatenáct sazenic (dvacátá uhynula cestou ze zahradnictví), z toho deset odrůdy Senga sengana.

V ty dny byla ovšem právě ta největší vedra. Sousedka zahradnice se mi smála, že dělám marnou práci, protože na přímém slunci nemají jahody šanci. Hmmm, hmmm. Nemají. A tak jsem nasbírala drobné kamení a obložila jahody hezky jako do peřinky. Sousedka zahradnice se mi smála dvojnásob, že budu mít jahody přímo pečené. A vida, jahodám se daří více než dobře. Vláha drží pod kameny, listy leží na kamení, a dokonce několik malých jahůdek dozrálo. Pak že se nedá na naší sahaře mulčovat kamením, aha!