Balzám

Po dlouhých zaprášených dnech v rozebraném a ještě dlouho ne složeném bytě bylo dnešní pobíhání po lesíku hotový balzám.

Uklízení 7

Autorka té knížky o zázračném uklízení myslím doporučuje, aby se papíry nechaly až na samotný konec. No, nevím. Zřejmě předpokládá běžné množství papírů.

Vytřídila jsem dvě ikeácké tašky papírů a nezdá se, že by ubylo. Nechci vyhazovat šmahem (konečně jako ani ostatní komodity), protože v tom množství se najde leccos.

Dneska dva pokusy o získání zaměstnání. Otec (vpravo), syn (vlevo).

Otec ve svém běhu životním (hezký kalk, že?) píše, že již koncem roku 1908 nastoupil jako námořní inženýr.

Syn, který za války nemohl studovat, žádá o místo ve Škodových závodech a dokládá, že není Žid. Že Židi nejsou ani jeho rodiče, ani prarodiče. Že ve fabrice bude makat čistýma árijskýma rukama.

Nikdy jsem takovou žádost neviděla. Samozřejmě vím, že se prokazovat musel kdekdo. Jeden babiččin vzdálený bratranec se v rámci prokazování tak zahrabal do matrik, že dohledal našeho nejstaršího společného předka s datem narození kolem roku 1490. A  taky se dochovaly fragmenty dědečkovy usilovné korespondence s faráři, starosty a řediteli škol na Vodňansku, když hledal a nemohl najít záznam o narození svého dávno zesnulého děda Martina. Nakonec se jeden farář slitoval a přidělil mému dědečkovi jako árijského dědečka jednoho nemanželského synka děvečky Evy, který - jak se následně ukázalo - se nedožil ani tří let věku.

Průkaz původu mi ve světle současných uprchlických trapností a ubohostí připadá jako docela aktuální memento mori.

Tak ty dveře...

Každé jsou jiné.
Nejsem schopna je změřit, zapsat a papír neztratit. Už proběhly čtyři pokusy.
Achjo.

Takže dveře č. 1 jsou harmonikové třídílné, přičemž dva harmonikové díly jsou široké 63 cm (tedy 63 + 63).
Dveře č. 2 dvě koupelnové s větracím otvorem dole a zamykáním zevnitř jsou vysoké 188 cm (doufám).
Dveře č. 3 jsou zaprášené a patří k nějaké vestavěné skříni, ne však v tomto bytě. Mají otevírání na klíč, nikoli kliku.
Poslední dveře č. 4 jsou prosklené, široké. Jistě 90 cm, spíš víc.
Sklo je původní, tedy pozdněprvorepublikové.
Dveře jsou dřevěné, lakované (a místy odřené).

A potřebujeme se jich zbavit. Do pěti zárubní totiž devatery dveře nevměstnáme, i když bych chtěla, protože se mi líbí. Zvlášť ty harmonikové.

Kdyby někdo z pražských čtenářů si chtěl dveře přijít přeměřit, dveře i já jsme celý příští pracovní týden k dispozici. Dveře říkaly, že druhý májový týden fakt žádnou akci neplánují.

Klubíčko a knížka aspoň namalovaná aneb YARN ALONG 178

Zelenkavé háčkování (komu se nelení...) a obraz z půdy. Takhle bych si představovala svůj život na venkově. Kdybych ovšem dokázala bez úrazu nastoupit do houpací sítě.

Večer si pustím některou Jane Austen. Asi Emmu.

Je to o ničem

Když chce pohlednicový fotograf vyfotografovat naše městečko, kostelu se vyhne jen velmi obtížně.
A vida, jak se to soudruhům nakonec skoro povedlo.

První snímek: Ústřední motiv: nic. A vzadu bytovky. Píše se rok 1968 a fotograf stojí u našeho severního plotu, namáhá se, namáhá, a přesto mu tam ten zatracený kostel vleze. Potvora.

Druhý snímek: Ústřední motiv: prašný štěrkoasfalt. Podle vzrostlé vegetace podél takřečené nové silnice na Libotyni odhaduju vznik pohlednice na raná šedesátá. A zase je tam. Kostel.

Třetí snímek: Ústřední motiv: kandelábr. Fotbalové hřiště je bez kostela nevyfotografovatelné. Ať se snaživec namáhá sebevíc, nejde to. Takže aspoň ten kandelábr zbudovaný v akci Z. Někdo by mohl namítnout, proč si tedy fotograf nevybral stanoviště na opačné straně hřiště. Inu, proto, že by měl na snímku plot, kopřivy a kopec. Bez hřiště.

(Pohlednice pocházejí z mé elektronické sbírky pohlednic našeho městečka - a že kvalita jejich rozlišení  je tak mizerná, znamená jediné: nemám je v papírové podobě. Za to soudruh ovšem nemůže, asi se málo prodávaly. Nechápu proč :-) )

P. S. Ten obrat v nadpisu je hnusnej, fakt ho hodně nemám ráda, ale k fotkám sedne jako... Radši jako nic.

Pět let

Blog dnes slaví páté narozeniny. Je z něj blog-předškolák.

V posledních měsících se tematicky přesunul z dědečkovy zahrady doprostřed (nejen) babiččiných klubíček. Od června, jak pevně doufám, se klubíčka zase rozkutálejí po kolomažnických schodech. A že jich máme! Schodů víc než klubíček.

Vybrala jsem dva snímky. Náladový modrý kousek loňského léta (protože Petra je čím dál sentimentálnější) a fotografii, kterou jsem jako dítě měla obzvlášť ráda. 

Dědeček a jeho starší bratři, rok 1905.

Právě dnes by dědečkovi bylo 112 let.

V kopcích kolem žijí draci...

... a tady upouštějí páru...

... kdežto tady se cpou vepřovým.

 Náramně jsme si výlet do Litoměřic užili, i když některé věci tam mají fakt postavené na hlavu. Třeba tady tu věž.