Z Kolomažnice je to k Velíškovým rovných třináct kilometrů po státní silnici. Jenže ta je poslední rok dva na přeskáčku rozkopaná a objížďky jsou, jak bohužel bývá v našich krajích zvykem, poněkud nedbale značeny.
Momentálně existují tři různé objízdné/průjezdné trasy s pofidérním značením a díky péči obcí a evropským dotacím celá řada velmi pěkných, ač zcela neznačených silniček. Také na těchto cestách dochází k různým změnám, výkopům, objížďkám objížděk, zkrátka ke zmatkům. Zatímco mnozí řidiči hudrují a nebo tragicky zacykleni bloudí, my si cestování tam a nazpátek různými trasami náramně užíváme. Zvlněná pošumavská krajina s kopci na obzoru v celém širokoúhlém záběru přece za trochu času a několik kilometrů navíc stojí.
Vesničky dva tři kilometry od sebe vzdálené vesměs jen kvetou. Barabizen a břizolitových omítek nepřibývá, spíš naopak. Čímž se dostáváme (konečně!) k meritu věci.
Ale co teprve ten sad a ty zemní práce s vodou! Dnes jsme nelenili a navzdory midsomerskému počasí jsme se šli s mužem podívat zblízka. Ach!
Kdyby se takovým/podobným směrem vydali i další a další, místo aby své pozemky pronajímali/prodávali tomu, jehož jméno jednou bude nadávkou, měli bychom se suchem a povodněmi menší problém.
