Lothlorien

Musela jsem to hned zkusit.

Lístečky jako od Galadriel.

Královnin malý hrad...

... neboli Hradec Králové. 

A muzejní sbírky na náměstí.

A kavárna se sladko-slanými dortíky hnedle vedle.

A na závěr na střeše Pilnáčkovy továrny sauna s neuvěřitelným výhledem na katedrálu. Nejen. 

Toho Šímu (foto 4) bych si byla nejradši odnesla domů.

Peru

Naše Rozálie Růžena z Limy se vrátila z Limy (a cesty po Peru) a nepřivezla mi lamu alpaku, jak jsem se těšila/obávala, ale tuhle půvabnou taštičku, kterou vyšívala handmade jedna incká prapotomkyně.
Jo a střapeček na zipu, ten je háčkovaný.

Dnes

Nejsem zrovna příznivcem sprejování, ale tenhle kousek mě dnes potěšil.
Asi už opravdu nutně potřebuju barvy.

Lahodná smrt 4

Jedna ještě předpostní.

Kavárna s coworkingem v Ruské. 

Takhle asi vypadá hipsterské prostředí. Ano?

Až budeme ve škole mluvit o eklektismu, pošlu studenty sem.

A čískejk mají dobrej.

Ať žije nová sezona!

Jakmile jsou babiččiny narozeniny odbyté, je čas na začátek nové sezony.
Letos jubilejní desátá!
V takovém roce můžeme čekat cokoli.

Však také cokoli čekám...

Tentokrát víc rajčat a nějaké ty dýně a určitě hrst měsíčků do stráně.

Babička 104

Dnes by babičce bylo 104 let.

Svatební fotografie z října 1940.

Benátky

Moje babička dostala ke svatbě od svého zaměstnavatele advokáta dr. Páva obraz. Od té doby visí vodňanské Benátky od regionálního prvorepublikového krajináře u nás v pokoji a my tu a tam zkontrolujeme, jak se daří předloze.

Tentokrát tedy realisticky zasněženě.

Velký voči

Jako obvykle jsem měla velký voči. Jarňáky! Celý týden, považte! Co všechno stihnu!
Aha.
Prázdniny jsou fuč.
A výsledek?
Radši se ani neptejte.

Barokní nebe

Pod kopcem mezi Lhotkou a Budkovem.

Labutí jezero

Odilie a Odetta.
Cestou do Číčenic.

Někdy se ten můj aparát vybičuje k nečekanému výkonu.

 

Rozdíl jasně vidíte

Předevčírem, včera a dnes.
Zítra nejspíš už nevystrčíme ze dveří ani nos.

Klubíčka a stejný vzor aneb YARN ALONG 224

Poněkud nekonečný šátek z Lace DROPS.

A už třetí pokus o tentýž vzor, tentokrát však jako nekonečná šála.
Malebrigo Mechita Cielo y Tierra, háček č. 4,5.

V oukeji

Dnes svítilo celé odpoledne slunce, a tak jsem pobíhala po zahradě a po lesíku a sbírala větve a větvičky. Naše stromy si nás prostě předcházejí a házejí nám otop přímo do náruče.

Vtom jsem zahlédla pana K., našeho pětaosmdesátiletého souseda. Je to docela fuška, protože pan K. chodí v lesnickém a s únorovou zahradou barevně víceméně splývá.

Zamávala jsem na něj: Tak co?
Jsem nasranej, zakoulel očima. Taky jste nasraná, nebo jste to už rozdejchala?
Pokrčila jsem rameny: Tak i tak.
Pěkně nám ten rok začal, jen co je pravda, zavrčel pan K. Ale dal jsem si předsevzetí: Jeho přežiju! Takže jsem vlastně v oukeji.

Tak jsem taky v oukeji.

Nové začátky

Těším se!

Nad hlavou

Něco bylo jinak. Takový ten pocit, jako kdyby na mě někdo upřeně zíral. Chvíli jsem se ošívala a pak jsem vzhlédla. Ze stropu hlavní lodi pozdněgotického prachatického svatého Jakuba Většího a přímo nad mou hlavou visel... ... tvor.

Ukázalo se, že je to pták. Nikoli orel, jak by se podle velikosti dalo očekávat.

Ale obrovský holub z papírmaše. Totiž holubice. Holubice Ducha svatého, abych byla přesná.

A ty kufry na jejích křídlech mají určitě co do činění s mým svatým spolurodákem Janem Nepomuckým Neumannem.

Tuhle...

Tuhle jsme zašly s D. k Chládkovi.

Tolik bramboříků jsem v životě neviděla.

Jednou přijde jaro i k nám.

Volba

Oboje jsou černé. Oboje kotníčkové. Oboje šněrovací. Oboje kožené.

Navíc stejná firma.

Cena taky stejná.

Jedny jsou pohodlnější.

Jedny elegantnější.

Taky vám to něco připomíná?

Vyhrály nakonec ty elegantnější.

Trvalo to několik řad tam a zpátky a muselo mi být rozhodnuto. 

Moje nové demokraticky zvolené boty.

Koupím si do nich nějaké pojašené tkaničky.