To jsme takhle v červenci šli s Melicharem a přáteli šli polní cestou lemovanou kamennými snosy, tak typickými pro Pošumaví (nejen).
Hele, to je nějakej divnej šutr, řekla jsem a hned jsem se pro něj shýbla. Kameny, to je moje, a přitom geologie, brrr, ještě teď mi ze šesterečné soustavy naskakuje vyrážka.
Je nějakej ožehnutej nebo co.
Přátelé pokývali hlavami, že jako jo, a Melichar se chopil příležitosti a začal házet kamení do příkopu.
A hele, tady je taky takovej podobnej, řekla o chvíli později a o pár metrů dál Anička.
No jo, souhlasili jsme všichni a kroutili hlavami,
fakt je dost podobnej.
Divnej.
Jinej než ostatní.
Nepasuje k tomu prvnímu?
Pasuje!
Tak jsem ty dvě poloviny popadla a donesla domů.
To je teda zvláštní kámen, povídá můj muž.
Ukaž ho tátovi, toho to bude zajímat, řekla maminka.
Kdes ho našla? podivil se táta a nasadil si brejle.
Divnej, co? zasmála jsem se.
Divnej tady na ty končiny, povídá táta.
Tady bych ho nečekal.
Ty víš, co to je?
Táta pokrčil rameny:
Podle všeho nejspíš opál.
Jako na Karlštejně? vykulila jsem oči.
No, asi, zasmál se táta a odložil brejle.
Tak jsem odložila kámen do pracovny mezi okna a časem uvidíme, co s ním.
Kamenná těžítka se nám tak porůznu povalují po domě. Jednou je snad shromáždím a nějak zreguluju.
O kamenné vizitce je něco málo
tu.
