I takhle voňavý...

... může být plot u pražského činžáku.

Kdyby...

... se někomu líbily tyto dva opuštěné hrníčky, ráda mu/jí je pošlu. Nejsou stejné, nejsou značené, nemají podšálky, jsou drobet otřelé, ale je to jemný tenký až průsvitný porcelán, nejspíš předválečný.

Kdyby bylo zájemců víc, Melichar se jistě ujme losování.

A pak že jsou tu jen samé trojúhelníkové šály... Dnes tedy dva kulaté šálky.

Aby se nezapomnělo...

... poznamenala úmrtní data svých nejbližších na kus papíru a ten založila do knížky. Zcela nesystémové řešení, tak typické pro mou babičku. Tu knížku nemusel nikdo otevřít klidně dalších sto let.

Skoro

Už se to klube.

Hup!

A je tu.

Klubíčka, knížka a rub/líc aneb YARN ALONG 181

Rabi Nilton Bonder: Jidiše kop. Další pokus. Je to na mě docela těžké čtení.

A deka pro Rozárku k její nové zdi. Všechno má svůj rub i líc. V tomto případě jsem spíš pro rub.

Podařeně (2)

Na stejné tematické vlně.
Ode dneška jsme splachovací.

Zjišťovala jsem, zda takto oprýskaná předválečná futra jsou vintage, ale prej ne, prej jsou jen oprýskaná. Tak se z toho šmirglování asi nevyvléknu.

Na skok

Na skok ve Slavkovském lese a především na skok do skalky mé tety Alenky, čerstvé sedmdesátnice.

Kdo uhádne, co se skrývá v této budově-nebudově
na náměstí jistého městečka nad Ohří?

Siesta

Valnou část večera jsem dnes věnovala skenování: skupiny, jednotlivci, v ateliéru, amatérsky, prostě mraky starých fotek.
Nejstarší z dnešní várky je z roku 1879 a chlapečkovi uprostřed tohoto snímku bude za pár dní 89 let.

Pondělní vzorek v pátek 11

Našla jsem mezi šitím zapadlý poslední vzorek. Tentokrát nastojáka. Aspoň vyniknou ta rezavá kamna... A třeba celou sérii nějak usouvztažním.

Šnek.
Nebo spirála.

Podařeně (1)

Mám radost, že bílá je bílá, obě žluté jsou žluté (ovšem ne tak jako na těchto snímcích) a dřevěná podlaha je opravdu dřevěná. Povedlo se.

Vstupuju do nového období. Do nekonečného období dodělávek, doděláveček a dodělávečiček.

Klubíčka, knížka a košík aneb YARN ALONG 180

Karol Sidon: Červená kráva. 

A moje včerejší anabáze po IKEA. Obvykle odolám a koupím jen to, pro co jsem přišla (veliké plastové kontejnery na půdu). Tentokrát ne. A to žádnej další košík fakt nepotřebuju.

Zatímco malinová červená se háčkuje sama, a tedy během dne spolehlivě vyplní všechny mé prostoje, totiž prosedy, na to olivovozlaté lupení se musím soustředit. Takže od cácorkového víkendu přibyly necelé dvě řady.

Barvy na prvním snímku příliš neodpovídají, na druhém je odstín zcela mimo, zato je vidět vzor. Jeden nemůže mít všechno, že.

Na nebesích...

Foto David Čálek

... si zjevně dělají tejnskou sbírku. Včera se přidal Giovanni Veselá Coppa.

Mnoho psů...

... plus stokrát nic - a je po zajíci i po oslovi.

Víkend strávený s háčkem a jehlicemi v milé společnosti (a pod dohledem hromady Malabriga) mi náramně spravil náladu. Psi poštěkávají zpovzdálí a osel ostrouhává mrkvičku, řeklo by se.

Houbeles! I když se ještě pořád vlněně směju, uvnitř jsem stejně (to znamená víc a víc) protivná, unavená, nespokojená, vyplašená z každé pitominy a vůbec se mám plné zuby. Únorové mrzoutství protažené až do května, grrrrrrumpf! (pořádná dávka starých galských kleteb).

Zkusím se tedy ve svém nuceném pražském období soustředit na drobnosti, které se daří. Třeba se pak budu cítit aspoň březnově.

Objevila jsem Asterixovy komiksy v latině a je to  zábavnější  než před čtyřiceti lety na zadní straně Sedmičky, i když čtení dá mnohem víc práce. Jestlipak jsou ty moje výstřižky ještě pořád někde na půdě?

Cácorkování

Zkrácené řady.
Pikotky.
Dutinkový okraj.
Šplhání srázem vzhůru.
Krajka.
Hromada legrace s partou milých ženských.
A napsala bych i sdílení, kdyby mi to slovo nebylo protivné.

Zkrátka víkend s Vlněnými sestrami.

Kterou?!

Nakonec opravdu jedu.
Vyvstává kardinální otázka: Kterou?
Kterou ze svých (mnoha) rozdělávek vzít s sebou.
Střední rolník před združstevněním, opět nastupuje moje typická nerozhodnost. Pročež přichází na řadu negativní eliminace.

Dodělávky, rozuměj zapošívání cancourků, ne!
Krémovou kometu ne. Nepraktická barva na cestování.
Ta zelenkavá ušatost je vlastně jenom vzorek. Takže ne.

A co zbylo?
Olivové lupení, kdybych se dokázala soustředit.
Levandulová, když se nedokážu soustředit.
A ta tlustá fialková deka, až neuvidím na jednotlivá oka velikosti 4,5.

Nepřibývavá lace v kastlíku v autě jako CHPZ, cestovní háčkování poslední záchrany (a pak že v češtině nemůže stát c vedle h).

V květ(n)u

Možná jsem to tu už psala, ale vzpomínám na tu situaci pokaždé, když kvetou jabloně.

Ve stráni stávala vysoká a přestárlá třešeň, celý dům se za ní schoval. Jen stínila, léta z ní nic nebylo, snad na samém vršku pár třešní pro špačky. Porazit se však nesměla, vždyť tak krásně kvete! Nakonec kmen vyhnil natolik, že strom začal být nebezpečný. Tak poslední babiččinu zimu přijeli dřevaři a patnáctimetrovou třešeň skáceli.
Babička plakala.
A pak rozkvetly jabloně.
Babička stála u okna, dívala se do zahrady plné jabloňových květů a říkala: To je taková krása! Jako v nebi. Kdybych věděla, jaká to bude krása, dávno by se ta stará třešeň porazila.

Klubíčko, knížka a trocha variací aneb YARN ALONG 179

Našla jsem ve své syslí noře zelenkavá klubíčka, tedy další zelenkavá klubíčka. Tak variuuju. Ušatá granny.
A našla jsem knížečku, kterou si pamatuju z dětství, trochu sladkobolné, trochu mentorské, ale vlastně si mi ten příběh pořád líbí. A od té doby žil šťastně až do konce života je závěr dobrý nejen pro hobity, dokonce nejlepší z možných.

Black & White

Rozrůstají se. Navzdory hryzcům.
Pavlo, díky :-)

Sentimentální důvody

Některé věci se u nás ze sentimentálních důvodů nesmějí, nebo naopak musejí, i když to někdy (mnohdy) jde proti zdravému rozumu. Jenže hlavou zeď neprorazíš, ať si budeš na čelo sebevíc poťukávat.

K takovým celkem neškodným sentimentálním případům patří i naše třicetiletá válka o forzytii. Stříhat, nebo nestříhat? Toť otázka.

Takže nestříhat.

A letos jsem se konečně dočkala.

Z původní zlatice zbyly jen loňské větve. Dva sekundární keře přímo nad zápražím mají teď tak deset čísel od země. Vykopala bych je, kdyby nehrozilo, že se celá stráňka utrhne. Přesto hurá, hurá, hurá. V pracovně bude víc světla a čerstvý luft. Kamenná zídka vyschne. A ten odhalený kousek původní divoké Kolomažnice obroste za pár týdnů travou. Pokud ovšem konečně pořádně zaprší.

Balzám

Po dlouhých zaprášených dnech v rozebraném a ještě dlouho ne složeném bytě bylo dnešní pobíhání po lesíku hotový balzám.

Uklízení 7

Autorka té knížky o zázračném uklízení myslím doporučuje, aby se papíry nechaly až na samotný konec. No, nevím. Zřejmě předpokládá běžné množství papírů.

Vytřídila jsem dvě ikeácké tašky papírů a nezdá se, že by ubylo. Nechci vyhazovat šmahem (konečně jako ani ostatní komodity), protože v tom množství se najde leccos.

Dneska dva pokusy o získání zaměstnání. Otec (vpravo), syn (vlevo).

Otec ve svém běhu životním (hezký kalk, že?) píše, že již koncem roku 1908 nastoupil jako námořní inženýr.

Syn, který za války nemohl studovat, žádá o místo ve Škodových závodech a dokládá, že není Žid. Že Židi nejsou ani jeho rodiče, ani prarodiče. Že ve fabrice bude makat čistýma árijskýma rukama.

Nikdy jsem takovou žádost neviděla. Samozřejmě vím, že se prokazovat musel kdekdo. Jeden babiččin vzdálený bratranec se v rámci prokazování tak zahrabal do matrik, že dohledal našeho nejstaršího společného předka s datem narození kolem roku 1490. A  taky se dochovaly fragmenty dědečkovy usilovné korespondence s faráři, starosty a řediteli škol na Vodňansku, když hledal a nemohl najít záznam o narození svého dávno zesnulého děda Martina. Nakonec se jeden farář slitoval a přidělil mému dědečkovi jako árijského dědečka jednoho nemanželského synka děvečky Evy, který - jak se následně ukázalo - se nedožil ani tří let věku.

Průkaz původu mi ve světle současných uprchlických trapností a ubohostí připadá jako docela aktuální memento mori.

Tak ty dveře...

Každé jsou jiné.
Nejsem schopna je změřit, zapsat a papír neztratit. Už proběhly čtyři pokusy.
Achjo.

Takže dveře č. 1 jsou harmonikové třídílné, přičemž dva harmonikové díly jsou široké 63 cm (tedy 63 + 63).
Dveře č. 2 dvě koupelnové s větracím otvorem dole a zamykáním zevnitř jsou vysoké 188 cm (doufám).
Dveře č. 3 jsou zaprášené a patří k nějaké vestavěné skříni, ne však v tomto bytě. Mají otevírání na klíč, nikoli kliku.
Poslední dveře č. 4 jsou prosklené, široké. Jistě 90 cm, spíš víc.
Sklo je původní, tedy pozdněprvorepublikové.
Dveře jsou dřevěné, lakované (a místy odřené).

A potřebujeme se jich zbavit. Do pěti zárubní totiž devatery dveře nevměstnáme, i když bych chtěla, protože se mi líbí. Zvlášť ty harmonikové.

Kdyby někdo z pražských čtenářů si chtěl dveře přijít přeměřit, dveře i já jsme celý příští pracovní týden k dispozici. Dveře říkaly, že druhý májový týden fakt žádnou akci neplánují.