pátek 3. června 2011

Džungle

Kdysi byla severní až severovýchodní část Kolomažnice pokryta smíšeným lesíkem s převahou jehličnatých stromů. Časem se skladba lesíka měnila. V letech poválečných, kromě velkého sucha, následkem něhož uschla řada borovic, ke změně charakteru lesíka přispěly volně chované slepice. Regulovaly samovýsev akátů i javorů, bránily náletu dubů i dalších dřevin. V oněch slepičích letech se v lesíku mimořádně dařilo bezu černému a z hub zde v příznivém létě rostly jen bedly. Od osmdesátých let lesík začal zvolna pustnout. Nálet houstl, ale nemýtilo se, aby bylo jak babička s oblibou říkala na zátop. V hustém podrostu však semenáčky mířily do výšky za světlem a jejich kmeny nijak nesílily. Z lesíka se stávala neprostupná džungle. Nebo urwald.

První etapa mýcení urwaldu, léto 2008

V urwaldu byla tma i v pravé poledne, léto 2008.

Pohled na sever, či na jih? Počátkem léta je urwald všude stejně zarostlý.


Lesík při pohledu z terasy, léto 2008
Urwald byl podzim co podzim půvabně barevný. Spadané dosahovalo místy po kolena a romanticky šustilo při každém kroku. V zimě miliony maličkých semenáčků javoru mléče připomínaly ježčí bodliny.

Podzimí lesík v roce 2007

A takto vypadala v létě 2008 naše první paseka, právě na ní vzešla první tráva. Největší a nejslavnější zásluhy na klučení a vyklučení javorového urwaldu má můj táta. Strávil touto prací více než dva roky.

Konečně paseka, srpen 2008

Také zahrada připomínala rozcuchanou džungli. V roce 2008 sice již při pohledu zdálky nevypadala jako obrovská brokolice, z níž kdesi nahoře vykukuje komín a hromosvod, přesto tu bylo stromů, keřů, zvláště rybízových, stále více než dost.

Dolní zahrada, květen 2008


Někdejší alpinum začátkem léta 2009 připomínalo neuspořádanou džungli. Mahonie, brslen, množství ozdobné plazivé hluchavky, okrasné jehličnany a tu a tam polštář rozchodníku.

Kdysi tak barevné alpinum začátkem léta 2009


Ze zápraží za podvečerního světla tato stará přerostlá a vlastně dost zanedbaná zahrada nepostrádala jisté kouzlo. Napadlo by však někoho, že za cestičkou v místě nynějšího houští kvetla kdysi pestrobarevná skalka?

Zapadající slunce na jaře 2008

2 komentáře:

  1. Peti, ta vaše zahrada je naprosto úchvatná i v této zanedbané podobě. Nafotím tu naší celou, pochopíš :o). Stojíme totiž na jílu, který se, jak známo, mizerně obdělává...část zahrady je udusaná od koní, protože jsme jim ji dali k dispozici pro pastvu. Chce to čas a nastudovat co a jak je pro tyto podmínky nejvhodnější, zrovna se dohadujeme, zda nechat 30let staré jabloně a obrovský ořešák, který neplodí a stíní, zrovna tak líska atd.... Už se těším, až tu budou vzrostlé stromy námi zasazené :o)

    OdpovědětSmazat
  2. Naši "úchvatnost" dělá terén a na fotografiiích i světlo:-) Také my stojíme na jílu, totiž na skále a jílu, jen na dolní zahradě je "normální" zemina, kterou tam dědeček nechal před těmi téměř osmdesáti lety navézt, aby se svah maličko vyrovnal a aby se tam dalo vůbec něco pěstovat. Co se týká stromů, nechali jsme stát všechno, co vypadá jako strom a nehrozí bezprostředním zřícením, ať už to plodí nebo neplodí - právě kvůli stínu. Dnes máme na dolní zahradě jen devět původních jabloní: jedna 100+, tři 70-80 a ostatním je mezi třiceti až čtyřiceti lety, to znamená, že ve srovnání s dědečkovými časy úroda co do množství a hlavně kvality se blíží nule. Ale stromy dávají stín a zahrada, než povyrostou nové stromy, nebude vypadat úplně nahá. Zkrátka s kácením bych byla hodně opatrná, tedy pokud strom není nebezpečný a nebo nebrání stavbě nebo tak něco, poněvadž ty nové stromy zase tak rychle nerostou :-)

    OdpovědětSmazat