úterý 3. července 2012

Mezi bouřkami

Dnes tu buď prší, nebo lije, buď se blýská, nebo hřmí.
Co půjčený fotoaparát na to?

Pohled na cestičku před domem z podkrovního okna, déšť a slunce, 3. 7. 2012

pondělí 2. července 2012

A ten brouk...

... na mě kouk.
To je bohužel všechno, co můžu k tomuto lesklému živočichovi záviděníhodné barvy krovek (?) poznamenat. Čípak je? Jak se jmenuje křestním a jak příjmením? Nevím. Achjo.


neděle 1. července 2012

pátek 29. června 2012

Poslední zvonění

Tolik jako letos jsem se na prázdniny netěšila snad ani v dětství.
Hurá! Už je to tady!

Jakmile řimbaba rozkvete, budou mít zvonky odzvoněno...


čtvrtek 28. června 2012

Už dobrý, ne?

Náš živý plot do ulice. Už to nejsou keříky ptačího zobu, je to plot. Sice nízký, zato plotovatý. Konečně. Po takových mrazech dobrý, ne?

Plot z ptačího zobu v červnu 2012, pomrzlé keříky se již vzpamatovaly.

Honza likviduje tentýž plot, ovšem ze starého pámelníku, v létě 2009.

středa 27. června 2012

Lupení

Hosta neboli bohyška neboli funkie přišla do zahrady s mou tetou Alenkou, navzdory suchu a plzákům španělským se u nás docela zabydlela a vytahuje se svými zelenými barvami.





úterý 26. června 2012

Dědictví

Myrta (jedna z mnoha Myrtaceae) v květináči si užívá deště a slunce na zápraží. V létě ji venčíme. Téměř celý můj život prožila tato květina na stoličce u severního okna v předsíni a zelenala se - nerostla, nechátrala, nekvetla. Taková pokojová kytka-konstanta. Také celý maminčin život vypadala tatáž myrta stejně, prostě myrta po "babičce shora". Po mé prababičce Antonii.
Našemu nepříliš vzhlednému myrtovému křoví je jistě sedmdesát let, ale spíš mnohem víc. Je pravděpodobné, že si ji moje prababička přivezla s sebou, když se spolu se svým manželem, mým pradědečkem Václavem, přistěhovala do novostavby k nejmladšímu synovi, to bylo touto dobou, v červnu roce 1934. Takové pokojové myrty byly totiž v módě za secese, v době kdy se narodili dědečkovi starší sourozenci - na konci 19. století.
Prababička Antonie se narodila v roce 1860 v Horažďovicích, osiřela a vychovali ji příbuzní ve Vídni, její nevlastní otec byl prý krejčím samotného císařpána. Ve Vídni se patrně také vdala, její manžel byl inženýr, stavěl železnici kdesi v Tyrolích (bydleli prý v Landecku a inženýr Heidrich dostal vyznamenání za železniční zásluhy od samotného císařpána) a stejně jako jejich malý chlapeček zemřel na tuberkulózu. Po čase, v devadesátých letech předminulého století, se Antonie znovu provdala a s mým pradědečkem, statkářem od Lnář, měla dalších sedm dětí. Nejmladší chlapeček - můj dědeček Antonín - se jí narodil v roce 1904 v jejích téměř pětačtyřiceti letech.
Naše myrta tedy může pocházet z třicátých let, nebo je secesní ze statku z přelomu století, nebo dokonce z Vídně z šerého dávnověku...
Jestlipak má někdo takhle starou pokojovou kytku? Aha!

Myrtu jsme po všech těch desetiletích přestěhovali k západnímu oknu do pracovny, trochu se rozrostla, kvete a tu a tam má i malé červené plody. Třeba se dočkáme malého myrtího miminka...

Moje prababička Antonie krátce před svou smrtí v roce 1942, tedy dvaaosmdesátiletá stará dáma.