Nečekaně

Zatímco jinde pršelo, u nás babí léto.

Dnes ovšem opět prší.

 

Dnes

Hříbky od sousedů a několik minut háčkování v novém zahradním křesle. Pak začalo pršet.

 

Lothlorien aneb YARN ALONG 258

 

Tak nějak jsem pozapomněla, že dvě klubka stejné příze nemusejí být stejná. Ani podobná. Takže znovu a na přeskáčku.

Šátek v tomto mírně modifikovaném vzoru.

DAS MARTINS LAB Centaurus, odstín Lothlorien, háček č. 2,75

A venku dnes toto.

Takový poklidný den

Dnes.

 

Konečně frňáky!

 

První dozrálé frňáky z Tatarovy hrušně!

Trsy plodů jako u jeřábu, chuť jako u hrušek. Jsem nadšená! NADŠENÁ!

Pravidla

Dlouho jsem tu nebyla...

A asi bych tu nebyla ještě nějakou chvíli (důvodů celá kopice), kdybych byla nečetla tenhle článek v HN a kdyby mě to nenadzdvihlo podobně/jinak jako tenkrát v Tate. 

Petra Hůlová: Cancel culture − Semafor na majáku. Má spisovatel právo psát za jiné?

Hospodářské noviny, 11. 9. 2020

Přespříští rok to bude dvacet let, co vyšel můj první román Paměť mojí babičce. Byl přeložen do mnoha světových jazyků, prodalo se několik desítek tisíc výtisků, vyhrál cenu Lidových novin Kniha roku i cenu Magnesia Litera za debut. Román se ve své době dočkal komerčního i pozitivního kritického ohlasu. Tehdejší česká literární kritika vyzdvihovala originální jazyk, přesvědčivost příběhu a čtivé přiblížení života v Mongolsku, kde jsem rok žila a předtím i poté studovala mongolistiku.
Proč o tom teď píšu? Protože je to příklad textu, který by se dnes díky změně vnímání spojené s cancel culture setkal s úplně jiným přijetím a na západ od nás, zejména v USA, by možná jen těžko hledal nakladatele.
Co to znamená teď a tady? Prakticky třeba to, že z důvodů, které rozvedu za chvíli, je tento text možná brzkým kandidátem na stažení z knihoven či minimálně ze seznamů doporučené literatury na středních školách. A nejen to. Znamená to také, že desítky předních recenzentů, kteří o knize během let psali, si nevšimli jeho zcela evidentních problematických míst, respektive v intencích cancel culture zcela zásadních nedostatků.
Cancel culture mě tu zajímá jako zážitková expedice. Ocitnout se na vlastní kůži uprostřed změny paradigmatu má, pokud ze sebe člověk dobrovolně udělá terč, jistě nepopiratelné perverzní kvality. A být svědkem rození nového způsobu přemýšlení je bezesporu fascinující. To, jestli si jej pojmenujeme jako krok vpřed, nebo blbnutí, je pak jen otázkou našich priorit.
Jen pro shrnutí: zmíněný román Paměť mojí babičce je mnohohlasem pěti žen Mongolek, které v něm každá jinak vyprávějí o svém životě v rodné zemi. Jejich hlasy v první osobě skládají dohromady obraz života jedné rozvětvené mongolské rodiny.

Ukradený příběh

Kritické zrcadlo románu v intencích cancel culture mi poprvé nastavily před třemi lety mé americké studentky, s nimiž jsem v rámci semináře současné české literatury v anglickém překladu román probírala. Co to má znamenat − Evropanka hrající si na Mongolku? ptaly se. Jak můžete v první osobě vyprávět příběh ženy z jiného etnika, zvlášť pokud vy jste privilegovaná bílá Evropanka a ony Mongolky? Americké studentky mě obvinily z toho, že jsem se na mongolských ženách dopustila kulturní apropriace, jinými slovy, že jsem si bez jejich vědomí přivlastnila jejich příběhy. Jejich osudy, o kterých jako bílá Evropanka přece ve skutečnosti nemohu nic vědět, natož si troufat o nich napsat román. V hustém vzduchu učebny visel jako gilotina nevyřčený dotaz, jak je možné, že mi něco takového jako autorce nebylo/není trapné, v druhém sledu, proč mají ony, mé americké studentky, takovou blbost číst a ve třetím: jak dlouho budou takové blbosti ještě vycházet, respektive logicky, že by se neměly tisknout.
S kritikou z kulturních pozic jsem se do té doby setkala jen v jedněch mongolských novinách, kde o mé knize krátce po vydání v roce 2002 vyšla recenze. Recenzentka v ní vytýkala zobrazování negativních aspektů života v Mongolsku, jako jsou např. chudoba a prostituce, s tím, že o takových věcech by cizinka psát neměla. Proč zobrazuji mongolskou ženu jako prostitutku? Jsou snad všechny mongolské ženy prostitutky? A jsou snad všichni Mongolové chudí? Co když si něco takového budou myslet čtenáři té knihy v Evropě? běželo recenzentce možná hlavou. Cítila se zraněná a dotčená.
Tehdy mi to přišlo hloupé, a navíc usvědčující pisatelku z toho, že nemá nejmenší ponětí o tom, co je to literatura. Nepsala jsem přece žádnou brožuru pro cestovní kancelář, myslela jsem si. Měla jsem za to, že autor může zachycovat cokoli − a nejenže může, ale dokonce má povinnost činit tak bez jakýchkoli dalších ohledů. Bez příkras a svobodně. Tenkrát mi kritika v mongolských novinách přišla k smíchu. Teď už ne. Přituhlo a manévrovací prostor nás autorů se výrazně zmenšil. Dnes již umělecké dílo nesmí jen tak někoho urazit. Zvlášť pokud je autorem Evropanka a píše o lidech z Asie. Hrdlo mi stahuje ledová smyčka defenzivy. Tahle nová přísnost je pokusem nahradit mizení uměleckých kritérií. Klíčem k odpovědnosti autora jsou přitom právě ona.
Mou ambicí bylo samozřejmě tvořit věrně, a ne ledajak. Snažila jsem se vytvořit románový svět, který bude co nejorganičtěji vyrůstat z prostředí, jež jsem poznala a studovala na vysoké škole. Jenže to je dnes málo. Dnes již nestačí, že "reálie sedí", citlivost mnohých se přesunula k postavám, které jako by přestaly být pouhými literárními figurami. Přestaly ožívat jen při četbě, ale ožívají doslova prostřednictvím svých advokátů z řad kritiků či čtenářů. Hlásí se o svá práva. A jejich advokáti mají představu o tom, jak s nimi má být zacházeno, a vyžadují její dodržování.
Mé americké studentky z předních amerických univerzit to pojmenovaly jasně: ve své knize jsem si přisvojila mongolskou identitu, na což nemám nárok. Mluvit hlasem Mongolky byla podle nich nejen nebetyčná troufalost, ale v podstatě zneužití marginálního hlasu, který jsem bezostyšně zcizila a vdechla mu svou eurocentrickou a zcela vlastní podobu.
Hledám, jak vybruslit z obvinění, které dříve či později zazní od nějakých mladých českých bohemistů. Celé to ilustruje současné literární klima na západ od nás a jeho nové chápání literatury. Je to jen otázka času, než to sem dorazí.
Uznávám, že příběh z Mongolska napsaný v první osobě Češkou je poněkud zvláštní. A přestože román vyšel i v několika překladech, je třeba dodat, že tohle mátlo i některé zahraniční nakladatele, ale co?
Prostě jsem si představila, že jsem těmi mongolskými ženami jednou po druhé a co bych dělala a cítila, jak bych myslela, sumíruji si předem odpověď ohledně toho, jak můj román vznikal. Příběh se mi postupně skládal sám prostřednictvím empatických vhledů do postav vypravěček. Vím, že to zní chatrně a troufale, to zní i mně. Ale co jiného je psát?
Nejspíš i mě by víc zajímal příběh z Mongolska od Mongola než od Evropanky, která si na Mongolku jen "hrála." Ale lepší něco od Češky než vůbec nic, no ne? V té době rozhodně v mongolštině nebo v jiném evropském jazyku podobný román neexistoval. Nebo lepší nic než román od Češky, která čtenářům jen plete hlavu svým mongolsko-českým neautentickým předstíravým koktejlem?
Ano, Paměť mojí babičce je text, který je kulturně přes koleno. Ke čtenáři nepromlouvají mongolské vypravěčky, ale mongolské vypravěčky prohnané českou autorkou, postavy, které logicky vypovídají nejen samy o sobě, ale také o autorčině představě o nich a o jejich mongolské mentalitě. Inspirací k oné komplikované mongolské rodině plné nevlastních sourozenců pak navíc byla i moje komplikovaná rodinná situace doma v Česku, což jsem často zmiňovala v rozhovorech.

Vcítění, nebo krádež

Neboli o čem román Paměť mojí babičce vlastně vypovídá? A měla jsem právo "hrát si", že jsem autentická Mongolka? Mé americké studentky by neváhaly s odpovědí, že neměla. Řekly by, že je to ukázka nadutosti bílé ženy. A čeští recenzenti? Konstatovali by dnes, že mi naletěli? Omluvili by se za tu téměř dvě dekády starou vlastní slepotu a ukázkově mi vyčinili? Trvali by na tom, že román četli i s jeho českou metarovinou, jakkoli nepovažovali za nutné zmínit tuto vrstvu ve svých recenzích? Spláchli by to celé s tím, že jsem pro ně jakožto mongolistka byla vlastně Mongolkou? Nebo prostě jen že byla jiná doba?
Ale nejde jen o Mongolsko a odlišnost kultur. Jde o něco mnohem obecnějšího. Za chvíli se budou ptát, co dává autorce právo myslet si, že ví, co cítí stárnoucí muž, jak vidí slepé dítě, obecně druhé pohlaví nebo pes při letu na Měsíc? A přesto je právě takové na ničem se nezakládající sebevědomí ohledně si­tuací, které autor sám nezažil, a přisvojování si identit postav, jejichž prostředí nežil, základní podmínkou tvůrčí činnosti. Psát rovná se troufalým způsobem si svobodně přivlastňovat svět. Psát znamená bezohledně si nárokovat právo za něj po svém zcela svobodně hovořit. Riskovat, že to bude nepřesvědčivé, že to bude umělecky či myšlenkově impotentní hra, riskovat, že se to někoho dotkne a zraní ho to, že to bude plné stereotypů a předsudků. Číst je nebezpečné, to jste nevěděli? A zodpovědnost autora je pouze umělecká. Riskuje selhání na všech frontách, a to bez jakéhokoli oprávnění se všech těch troufalostí dopouštět.
A tak tuhle surovou literární hru bez pravidel mnozí kritici a čtenáři chtějí zcivilizovat. Hrát hru bez pravidel? Co je to za nesmysl? Každá hra je přece musí mít. Kultivuje ji to. A máme na světě cancel culture. Bitvu za pravidla v kultuře pod vlajkou férovosti a emočního bezpečí a s pořádnými tresty. Však proti semaforům na silnicích lidé také nejdřív demonstrovali a teď si provoz bez nich neumíme představit, řeknou. Takže nechť je bezpečno i ve vodách literatury, dodají. Nechť ani zde nedochází k nevítaným srážkám, žádným mentálním a emočním úrazům, k žádným špinavostem a podpásovkám. Cítit se uražen či zraněn si přece žádný čtenář, kultura ani pohlaví nezaslouží, podotknou. Zvlášť když právo tenhle diskomfort způsobovat autorům, jak už bylo řečeno, nikdo nikdy nedal. Takže vzít jim ho znamená jen důsledně připomínat, že ho nikdy neměli. A kdo to nechce pochopit − nechť jednoduše není.