Poslední zvonění

Tolik jako letos jsem se na prázdniny netěšila snad ani v dětství.
Hurá! Už je to tady!

Jakmile řimbaba rozkvete, budou mít zvonky odzvoněno...

Už dobrý, ne?

Náš živý plot do ulice. Už to nejsou keříky ptačího zobu, je to plot. Sice nízký, zato plotovatý. Konečně. Po takových mrazech dobrý, ne?

Plot z ptačího zobu v červnu 2012, pomrzlé keříky se již vzpamatovaly.

Honza likviduje tentýž plot, ovšem ze starého pámelníku, v létě 2009.

Lupení

Hosta neboli bohyška neboli funkie přišla do zahrady s mou tetou Alenkou, navzdory suchu a plzákům španělským se u nás docela zabydlela a vytahuje se svými zelenými barvami.

Dědictví

Myrta (jedna z mnoha Myrtaceae) v květináči si užívá deště a slunce na zápraží. V létě ji venčíme. Téměř celý můj život prožila tato květina na stoličce u severního okna v předsíni a zelenala se - nerostla, nechátrala, nekvetla. Taková pokojová kytka-konstanta. Také celý maminčin život vypadala tatáž myrta stejně, prostě myrta po "babičce shora". Po mé prababičce Antonii.
Našemu nepříliš vzhlednému myrtovému křoví je jistě sedmdesát let, ale spíš mnohem víc. Je pravděpodobné, že si ji moje prababička přivezla s sebou, když se spolu se svým manželem, mým pradědečkem Václavem, přistěhovala do novostavby k nejmladšímu synovi, to bylo touto dobou, v červnu roce 1934. Takové pokojové myrty byly totiž v módě za secese, v době kdy se narodili dědečkovi starší sourozenci - na konci 19. století.
Prababička Antonie se narodila v roce 1860 v Horažďovicích, osiřela a vychovali ji příbuzní ve Vídni, její nevlastní otec byl prý krejčím samotného císařpána. Ve Vídni se patrně také vdala, její manžel byl inženýr, stavěl železnici kdesi v Tyrolích (bydleli prý v Landecku a inženýr Heidrich dostal vyznamenání za železniční zásluhy od samotného císařpána) a stejně jako jejich malý chlapeček zemřel na tuberkulózu. Po čase, v devadesátých letech předminulého století, se Antonie znovu provdala a s mým pradědečkem, statkářem od Lnář, měla dalších sedm dětí. Nejmladší chlapeček - můj dědeček Antonín - se jí narodil v roce 1904 v jejích téměř pětačtyřiceti letech.
Naše myrta tedy může pocházet z třicátých let, nebo je secesní ze statku z přelomu století, nebo dokonce z Vídně z šerého dávnověku...
Jestlipak má někdo takhle starou pokojovou kytku? Aha!

Myrtu jsme po všech těch desetiletích přestěhovali k západnímu oknu do pracovny, trochu se rozrostla, kvete a tu a tam má i malé červené plody. Třeba se dočkáme malého myrtího miminka...

Moje prababička Antonie krátce před svou smrtí v roce 1942, tedy dvaaosmdesátiletá stará dáma.

Slzičky Panny Marie

Hvozdík kropenatý (Dianthus deltoides) a levanduli jsem po babiččině-prababiččině smrti zasadila na zahradě jako první. Levanduli jsem koupila, hvozdík jsem vyrýpla ve škarpě při cestě na husineckou přehradu. Z levandule už je pěkný keřík a slzičky Panny Marie statečně vzdorují slunci mezi kolomažnickým kamením.

Zelená perspektiva

Když tu a tam sprchne, kameny se zazelenají dokonce i v naší výhni... Překvapivě bujná mateřídouška na téměř metrové kamenné zídce, tedy perspektivou značně zkreslené.

Růže v plotě

To jsou některé naše růže hraniční. Časem z nich snad bude divoký a krásný živý plot. Už teď jsou jejich květy krásné a jejich trny divoké.

Divoce rostoucí, možná stolistá, určitě zplanělá...

Růže jako bonus k ovocným stromkům...

Růže z výstavy růží, růže růžová - v reálu však bílá s lehkým narůžovělým stínem.

A tady mohla být fotografie naší Rozárky zahraniční. Jenže není. Rozárka je sice už týden  v Londýně, můj fotoaparát je tam sice s ní, ale v žádné z anglických zahrad se zatím nevyfotografovala.  Má na to ještě čtyři neděle času...

Jedna z prababiččiných záhonových růží po koupeli

Spolu

Obyčejný čistec, obyčejný dřišťál a jedna letní přeprška... Ale ty barvy!

Schody po dešti

Kolomažnice, to je samé kamení. Samé schody, říkala babička-prababička, co to toho taťku napadlo postavit dům s tolika schody... Co by ho napadlo, chtěl slunný dům a bylo mu třicet let, tak jaképak cavyky s nějakými schody!
Tohle jsou krátké schody k domu. Čtyři a čtyři a čtyři betonové schody, které za bezmála osmdesát let omšely do podoby kamene. Původně prý tu stály schody provizorní dřevěné. Možná si chtěl dědeček rozmyslet, kudy přesně povedou ty konečné, nebo možná chyběly peníze. Tak či tak, jednoho dne jakýsi zednický učedník vyrazil s posílkou, skákal a poskakoval, dřevěné schody nevydržely přemíru jeho pubertální energie a bylo po provizoriu...

Nebíčková

Mňam!

Naše zahrada v současné době není příliš k snědku. Žádné domácí brambůrky, žádná rajčátka ze skleníku. Zato ovoce, to by už/zase nějaké bylo.

Permakultura se pyšní svými jedlými trávníky. Nejjedlejší ze všech jedlých trávníků najdete v naší nepermakulturní zahradě (konec reklamy).

Loni zasazené borůvky přinesly své, zatím zelené plody, jedna nic, jedna víc, jedna moc. Uvidíme, co na to ptactvo nebeské...

Maminčina malá vajksle, stromek, ke kterému se musí česáč sklánět.

Zbyteček vůně

Náš starý pustoryl obecný (Philadelphus coronarius) rozlomila poslední velká bouřka. Stalo se tak krátce předtím, než nás ten nepravý jasmín definitivně vytlačil z cesty ke sklepu. Až dokvete, půjde na ježka jako jeho mladší bratři ve svahu. Pak ovšem bude vidět na dům už i z východu, i když jen dočasně... To by babička-prababička koukala!

Náprstníky

Letošní náprstníková úroda. A je zaděláno i na příští sezonu.

Původ: pych škarpový

Původ: dar

Původ: samovýsev

Původ: nákup (a už nevím ani kde).

Udatna udatná

Naše udatná udatna (Aruncus dioicus) statečně vzdoruje všem nájezdníkům, kteří ji chtějí vykázat z jejího desetiletími vydrženého místa při cestičce. Stojí si na svém, ta udatna lesní, stojí si na svém už tak dlouho, že by se měla jmenovat udatna zahradní.
A co teprve, až rozkvete!

Než se rozsypou...

Pivoňky si prý po přesazení dávají s kvetením pořádně načas. Tato přesazená pivoňka vydržela nekvést od září do května, ale pak už prostě rozkvést musela!

Neadalo mi to, abych nepřidala snímky naší široké a po celé délce průchodné cesty od hlavních schodů k brance. Znalci místních poměrů ji po třičtvrtěroce stále považují za zázrak.

Ano, to je původní stav před dvěma lety. Náš průchozí zázrak...

Kosmatice

Když jsem byla malá, byl náš lesík plný bezu černého. Možná to bylo skladbou ostatního porostu, možná vydatným slepičím přihnojováním, možná něčím docela jiným. Dnes nejsme bez bezu, ale počty keřů jsou přiměřené. Žádná záplava.
Loni na jaře jsem několik bezů pod skalkou zkrátila docela při zemi, velmi razantní zmlazovací řez. Vyplatilo se to: bezy okamžitě vyhnaly pěkné mladé pruty a letos jsou z nich docela půvabné kvetoucí keře.

Kdyby to viděla babička-prababička... Do zahrady je vidět!
Zahrada je teď opravdu velmi otevřená pohledům, pletivo na severu však časem zaroste živý plot (a ještě víc odstíní ty panelové bytovky), přísavník se už plazí po betonovém tarasu obecní cesty a bezy poskytují aspoň pocitově iluzi soukromí.
(pohled do severozápadního cípu zahrady, převýšení osm metrů - ano, perspektiva zkresluje)

Formální záhon pro maminku.
Měla loni radost, konečně prý něco konstruktivního a hezkého... Letos ještě hezčího - až na ten proschlý buxus.

Srdíčka

Máky

Kdysi stával proti zápraží našeho domu stříbrný smrk. Byl krásný, ale šikmo rostlý, šikmější než šikmá věž v Pise. A právě ta šikmost v kombinaci s množstvím těžkého sněhu způsobila jednou v zimě jeho konec. Dokud však rostl, stříbrné jehličí tvořilo báječné pozadí pro množství máků východních. Smrk už řadu let není, máky bohužel vytrvaly.
Bohužel proto, že makové květy jsou krásné jen chvíli, a bohužel především proto, že makové listy jsou ošklivé hodně dlouho. Totiž dokud je někdo neostřihá...
Když jsme se pustili do rekonstrukce skalky, jedním z mých cílů bylo zbavit se máků. Ať si jdou do stráně k lesíku! Překopala jsem makoviště tam a nazpátek, zeminu jsem překátrovala, kořeny přesadila - a výsledek? Ve stráni ani makové zrnko, zato z nově zbudovaných tarásků rostlo máků jako maku. Tak, to mám za to!

Dnes jsem ostříhala makovice a nejošklivější listy a s potěšením jsem zjistila, že yzop v makovém stínu příliš nestrádal a že kohoutek věnčitý je rovnocenný soupeř, který se nevzdává. A tak pohledově nejexponovanější teráska nevypadá po makové invazi tak špatně jako loni. Možná si na sebe s máky zvykneme...

Kdyby se někdo ptal, kdo se skládal s těmi kameny, tak jsem to byla já a moje české ručičky... bez máku 11. 6. 2012

Ostříhala jsem na poslední chvíli zlatici, snad zmladí...

Hmmm, ble...

A tohle je krása jako od Andyho Warhola.

Zvony a zvonky

Zvony, zvonky a zvonečky
nezní, když slaví se všemi,
jak dětskými to srdéčky
hlaholí po celé zemi.

Josef Václav Sládek

Nepořádek

Většinou se snažím na snímcích v tomto blogu zachytit ze zahrady to hezké. Občas vyhrabu z archivu kousek babiččiny džungle, ale i ta má své kouzlo - na fotografii určitě. Jenže na naší zahradě jsou pochopitelně i místa méně pěkná, nebo dokonce nepěkná. Tento výkop mezi ně patří.

Obtížný svlačec prorůstá už třetí sezonu hromadu neprokátrované zeminy.
Kvete půvabně a připomíná nám příběhy Agathy Christie.

Hromada kamení vykopaného při obnově cestičky k brance

Změť plevelů, trávy a přebytků ze skalky čeká na letošní léto. Prázdniny, kde jste?!

Nepořádek je i v lesíku. Ovšem pod povrchem. V části našeho dnešního lesíka totiž bývala kdysi skládka střepů a dalšího, tehdy nejspíš ekologického odpadu.
Když jsme loni v lesíku s přáteli hledali zakopaný poklad pomocí detektoru kovů, objevili jsme množství roztodivných předmětů.

Chcete mě? Stoletý poklad. Není to krása? září 2011