Cesta

Cesta mezi zahradami, taková fotografie k ničemu, ze stínu do světla, nic na ní. Jenže...
Zamyslím-li se, co se za léta, co si tento obyčejný průhled z mezizahradí pamatuji, změnilo, zjišťuji, že vlastně všechno. Ulice byla dlážděná žulovými kostkami (dnes asfalt) a tu a tam tudy projel koňský nebo i kravský potah (dnes auta). Podél plotů naproti vedla trávou vyšlapaná pěšinka (dnes zámková dlažba od EU). Protější vilka s bizarně ostrým a vysokým štítem mohla být útočištěm Pipi Dlouhé punčochy nebo Mary Poppins (dnes připomíná zmutovaný domeček pro bábu a dědka, kteří hlásívali změny počasí). Na stráních pod obzorem se skvěle kutálely sudy (dnes zaploceno a zamčeno na sedm západů). Sad pod obzorem nesl skvělé třešně (dnes zapomenutá džungle). Les na obzoru nebyl, pamatuji si na čerstvě sázenou školku. Hm.

A cesta sama? Tráva a vyjeté koleje (soused zpevnil, protože hodně jezdí). Slunné místo (dnes stín). Na plotě vlevo popínavá růže (dnes neprůhledný břečťan, protože soused hodně jezdí). Za plotem vpravo rybízy (dnes líska pro veverky a vzrůstající ptačí zob, protože soused hodně jezdí).

Vlastně jediné, co se za posledních více než čtyřicet let nezměnilo, je trochu otravné vyžínání trávy při plotu a uprostřed cesty. Aspoň něco.