Nečeká mě žádný stres u Velíšků (řemeslníci vyhlásili zimu), žádný stres s dárky (metoda jeden na jednoho se osvědčila) ani žádný stres s cukrovím (vosí hnízda uplácáme raz dva). Zkrátka celostní pohodička až do Tří králů.
Vstříc takto narůžovo vymalovaným zářným zítřkům se dnes rozepíšu poněkud extrovertněji než obvykle, bude to příspěvek především pro mě - i když jak teta Kateřina správně podotýká: Víc děr, víc syslů, víc hlav, víc smyslů...
Žiju si poslední léta svůj spokojený/chaotický sendvičový život a všechno kolem je v pohybu. Dospělé děti a děti dětí, věci první, stárnoucí rodiče, věci poslední, stěhování sem a tam a zase dokolečka. A protože i práce na volné noze mi umožňuje kynklání, kynklám se do všech světových stran. Zároveň je to super (říká nadšená Petra), zároveň je to likvidační (skuhrá analyticko-systematická Petra) a obě Petry si přitom po těch letech zmatků drbou kopřivku ze stresu.
A teď se v té zamlžené krajině zablesklo.
Možná věci začínají (konečně) nabírat určitý řád.
U Velíšků je hrubá stavba dokončena. Po Novém roce se pustíme do krámu.
Kolomažnice žije, včely hučí.
Rozbitý Honza je zase poskládaný, haleluja.
U našich M+M+M se nakročilo k prostorové stabilizaci (i když po Midsomeru se mi zasteskne).
Háčky a čárky dodány na funkcionalistickém podnose.
Hlavu mám plnou háčkovacích/zahradních nápadů.
Dýchám zhluboka.
Moc se těším.
Tentokrát to není šátek, ale šál! Je to znamení.
Žádné komentáře:
Okomentovat