neděle 22. dubna 2018

Nahoru

Osm set padesát metrů do pořádného kopce.

Jako první v tomto případě evangelický kazatel s biblí.
Pak sousedi, chlapi, včelaři. Poznávám namátkou Fiedlera řezníka a Fiedlera Amerikána, Matouška mlynáře. Taky pan děkan Haase tu je.
Učitelský sbor.
Muzika.
Rakev.
Zarmoucená rodina.
Sousedky.
Přátelé.

Tak to u nás chodilo a dosud ještě (někdy) chodí. Do kopce. Nahoru.

Dědeček, 22. 4. 1982.

6 komentářů:

  1. Podobné fotky máme v albech po dědovi a babičce. Poslední pohřeb do hrobu jsem zažila před čtyřmi lety - taky to bylo do kopce, s farářem a vesnickou kapelou, Otčenáš u otevřeného hrobu. Tehdy jsem ze hřbitova odcházela s vnitřním pocitem, že takhle to bylo správně. Přeji hezké dny, Petra

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, funus jako svatba, je to tak správně. Mě teda pokaždé udiví, jak všichni přesně vědí, kam se v průvodu zařadit.

      Vymazat
  2. Většina lidí z fotky už je určitě taky na kopci. Nahoře... Svět se točí strašně rychle. Petra

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Z těch, jejichž tváře jsou zřetelné i bez maximálního zvětšení, je dnes pod kopcem jen jeden.

      Vymazat
  3. Přesně, funus jako svatba. Tak to má být. I když to spousta lidí nechce slyšet.

    OdpovědětVymazat