Jak jsem objevovala Ameriku

Moje háčkování je činnost primárně rekreační, sebezáchovná. Proto osciluje mezi dvěma polohami.

Poloha A znamená snadno zapamatovatelný vzor, nad nímž netřeba bádat, dohledávat v rozpisu (neumím číst), přepočítávat a označkovačovávat a vzápětí odoznačkovačovávat.

Poloha B je výzkumně imaginární: zahlédnu (obvykle letmo) vzor, háčkovaný, pletený, zkrátka nějaký, a hned mi se mi v hlavě rozběhnou dlouhé sloupky na krátké tratě a krátké sloupky na dlouhé tratě, safra, jak by se tohle dalo uháčkovat...

Výhoda polohy A spočívá v tom, že procvičuju drobnou motoriku. Výhoda polohy B tkví v tom, že mě nebolí za krkem. Výhodou a zároveň nevýhodou polohy A i B je hmatatelný, resp. nehmatatelný, výsledek, záleží jen na úhlu pohledu.

Čímž se zvolna dostávám k Americe.

Koncem léta jsem v rámci svého nekonečného přebíracího projektu narazila na klubíčka po manželově nebožce tetě, dej jí Pán Bůh věčné nebe se spoustou příze! Vzpomněla jsem si na její pletený kostým s jakoplizovanou sukní a začala jsem přemýšlet (poloha B), jak podobného efektu docílit háčkováním. Volným asociačním procesem jsem se přenesla přes všechna úskalí (většině jsem se totiž vyhnula) a vznikl tento šátek. Šátek, který s tetinou sukní nemá nic společného, totiž až na ten prvotní impulz.

Pak šátek několik měsíců ležel ladem, neodcamfouskován, jak už to u mě bývá.

A než jsem se odhodlala k dokončovací akci, koupila jsem si v Londýně toto.
A v tomto je toto:

Achjo, objevila jsem Ameriku aneb Teď, teď tu byl.

Fejsbuky

Uvažuju (rozuměj: váhám) o fejsbucích už déle než rok.

S těmi šátky je totiž třeba něco podniknout, než mě zavalí nebo se do nich nedejbože pustí moli. Jinak budu muset přejít na jinou (další) rukodělnou činnost.

Ovšem kterou? Paličkování nebo vyvazování koberců by bylo super, oboje totiž zabere dost času, aspoň mně by zabralo celý oceán času, a tak by hotových výrobků bylo poskrovnu (jeden?), problém kam s ním? by zůstal Janu Nerudovi. Jenže ani to, ani ono nelze provádět v dopravních prostředcích, na chodbách různých institucí, na lavičce v zahradě či na výletě pod rozhlednou.

Takže musím s kůží šátky na trh, i když zatím ne doslovně.
Dobře, zkouším to. Ale!
A proč si teda konečně nepořídíš fejsbuk?! 
Protože proto.
Leda..., leda bych tam byla inkognito, jen háčkování a příze.

A vida, už v tom lítám.
Konečně, po šesti týdnech vykrucování, vymlouvání a přešlapování (díky, Haničko!), jsem se pustila do pozvolného prozkoumávání fejsbučího terénu a do úporného přemýšlení, čím začít.

Nakonec se začátek šálivého fejsbučení vyřešil sám. Mám velkou radost, že první příspěvek je právě zvon a právě Václav a právě do (našeho) kostela svatého Havla.

Přijďte příští neděli taky! 

(A s sebou si vezměte háčky/jehlice nekovové, aby biřicové u brány nemysleli, že je to snad zbraň.)

Šálivý profil je zde.

Podobnost čistě...

... nenáhodná.

Melichar, dva roky (2017).
Petra, tři roky (1969).

A můj táta třeba tady.

Chlubné plíce

Dneska se cítím pod psa, a tak navzdory plánům a počasí zůstávám doma zachumlaná doufajíc, že je to jen drobné předjarní nastuzení. Zato včera jsem se pýchou nadýmala (a to mám za to!), můj poslední šátek se totiž dostal na Fleru do top výběru, heč heč heč. Řekla jsem si, že svou dětinskou radost z takové banální marginálie musím (musím!) využít k reklamě. 

Tak tedy dneska reklamuju!

Toto je můj modrý topvýběrový šátek Křížem krážem. 

Kdo by si chtěl uháčkovat svůj vlastní, pro toho je rozpis zde.

Kdo by chtěl šátek hned a bez práce, pro toho je odkaz tu nebo tady.

A kdo by chtěl prostě nějaký jiný ode mě háčkovaný, může napsat sem.

K dnešnímu „vítěznému datu“ by se ovšem spíš hodila tahle fotografie s ostnatým drátem než ta s poleny, ale což. Ta první je (doufám) šátkovitější.

Ostatky (b)

Knížka pro naše staré přátelé a jejich novou zahradu. 

Možná bych tento obtloustlý úlovek ani nezmínila, kdyby kniha nebyla vytištěna v Československu a kdyby antikvariát v morové vesnici nebyl bez obsluhy. 

Nejprve jsem v té nízké světnici plné knih rozpačitě postávala a čekala, kdy se konečně objeví prodavač, pak jsem se osmělila a začala se jimi probírat, a teprve až už jsme se v knihách přehrabovali úplně všichni včetně všetečky Melichara, někdo si všiml té malé cedulky na stolku: Vezmi si knihu a zaplať libru. Díky.

Ostatky (a)

Konečně došlo i na mou škatuli z Midsomeru.

Tímto tedy zahajuju nepravidelnou krátkověkou rubriku Ostatky (a...z).

Ti. kdo se vzrůstající netrpělivostí čekali, kdy a kde se objeví (konečně!) mrtvola, jsou jen jen kousíček od cíle. Budiž jim potměšilou nápovědou druhý snímek.

Klubíčko a trochu žluté, jinak malinová aneb YARN ALONG 218

Tak dlouho jsem dnes (marně) čekala na ohlášenou kontrolu elektroměru, až mi nejprve došla příze a následně trpělivost.

A to jsem si myslela, že tahle bavlněná malinová mi na moje popojížďky a prostoje/prosedy nějakou chvíli vydrží. Nevydrží...

Bavlna (jméno snad dohledám), háček č. 4,5, vzor zde.

Knížka dnes není. Potřebuju (nutně) nějakou zábavnou detektivku. Máte nějaký tip?

Teď jsem si uvědomila...

 ... že jsem pro samé fotografování šátků, úplně zapomněla na tyhle náladové snímky z minulého týdne.

Kdybyste věděly/věděli, po jak dlouhé (Zuzko, hodně dlouhé :-) ) době jsem šla zpod Vyšehradu přes most na Smíchov...

Ú(n/m)or

Zatímco protější Kančov, protější zahrady, a dokonce i naše dolní zahrada jsou zatím vcelku bílé, vyšší slunečné polohy Kolomažnice jsou bez sněhu.

Letos je únorový pohled na skalku ještě bezútěšnější než obvykle.

Po dlouhém a těžkém utrpení...

...
... jsem ty dva šátky nějak vyfotografovala.

Bylo to děsné. Napřed svítilo moc slunce a pak zase byla moc tma. Dost jsem se vztekala. Muž mi radil, takže jsem se vztekala ještě víc. Prostě samé brykule. Je jasné (mému muži už dávno), že fotografování šátků se u mě řadí do stejné kategorie jako tanec nebo plynná konverzace v (jakémkoli) cizím jazyce. Lepší se tomu vyhnout.

Nakonec jsem překvapená, že modrý šátek vyšel vcelku modře.
Ovšem jak modře, že... Zřejmě nejblíž je hodně tmavá kobaltová modř a v ní nitka šeříkově fialové. Podle počítačové standardizace je to barva navy a hotovo.

Rozpis je tu.

Druhý šátek si nechám na jindy. Tak.

Nejlépe chutnají přezrálé...

Mišpule je legrační slovo. A navíc vystupuje v mé oblíbené seriálové epizodě. Takže dva důvody k jejímu vysazení.

A komu se právě teď zastesklo po opravdovém Midsomeru, může se podívat sem.

Naděje

Než se jeden naděje, bude tu jaro!

Nemůžu se dočkat.

Jáchyme, hodíš ho do stroje?

Když jsem byla malá, zdálo se, že odpověď na otázku, zda přežijeme rok dva tisíce, je tak vzdálená, až je nemístná. Rok dva tisíce? To přece budeme chodit všichni ve skafandrech a jíst amarouny a budeme dospělí! A všude budou barevně blikat žárovičky počítačů.

Měla jsem tehdy jistou, i když vágní představu o své pokročilé dospělosti, ale ani ve snu mě nenapadlo, že by počítač mohl blikat jinak než žárovičkami, natož že by mohl blikat u nás doma. Počítač je přece veliký jako stodola a kromě světýlek a barevných čudlíků k jeho lexikálně-sémantickému okruhu patří ještě sjetiny (na jejichž zadní strany se dá skvěle kreslit) a děrné štítky, které učitelka dějepisu Veverková používá ke svému rafinovanému ústnímu zkoušení z letopočtů (neptejte se jak).

Na gymplu několik kluků o přestávkách velmi hlasitě diskutovalo o kompjůtrech, vyslovovali ten výraz podobně, jako náš zeměpisář říkal šikegou, a tvářili se přitom nadmíru tajemně a důležitě. Pamatuju se, že jsem někdy měla chuť na ty jejich mikroprocesory šlápnout, ať už je to, co chce.

Na fakultě jsme absolvovali jednosemestrální kurz informatiky (asi se to jmenovalo jinak), který spočíval či spíš spočinul v jednorázové exkurzi, během níž jsme stály (ano, my holky) ve dveřích a mladý asistent počítačových věd mávl směrem do místnosti a pravil zhruba toto: Zde, vážené kolegyně, se nachází počítačové centrum naší fakulty. A toto není televizor, nýbrž monitor, tak radši na nic nesahejte, stálo to strašný prachy, ať se tomu něco nestane!

Z toho vyplývá, že když jsem si v roce 1996 koupila svůj první, repasovaný, přesto ukrutně drahý počítač, byla jsem co do informovanosti o informatice čistá jako slovo Boží.

Jaké to však bylo dobrodružství! Už jen propojit všechny ty jednotlivé konektory a pak trnout, jestli se monitor (nikdy ne televizor!) vůbec rozsvítí... Díky mnohým přátelským radám (díky, Stanislave, díky, Františku, díky, mí milí počítačově gramotní žáci, především ty, Pete!) jsem se vcelku rychle zorientovala v dosovských příkazech a můj virtuální život začal růst a košatět.

Takže dnes, kdy se už kolikátý den za sebou snažím prokousat se přeplněným harddiskem starého laptopu (na snímku ten vlevo) a s minimálními ztrátami důležitých dat převést jeho obsah do počítače nového (na snímku ten barevný), nostalgicky vzpomínám na prázdných a obrovských repasovaných 250 MB, kdy bylo jen a jen na mně, abych vytvořila strukturu adresářů a složek, a kdy jsem se nemusela brodit blikajícími předpřipravenými ikonkami všech těch heureca a mall a store a killer instinct, na které člověk musí nejprve kliknout, aby se ujistil, že nemaže nějaký zásadní systémový soubor, a pak užít velmi silné zaklínadlo, aby se jich (aspoň dočasně) zbavil.

Ale ta grafika! A ten tichý chod! A výkonná baterie! A podsvícená klávesnice! Óóó!

Díky, Jáchyme, díky moc!

Klubíčko, knížka a (vleklé) potíže s barvou aneb YARN ALONG 217

Milovaný C. S. Lewis. Knížka o rozsahu, který jsem momentálně (možná) s to pojmout.

Nejnovější vzorek. To vymýšlení a propočítávání mě baví.
Že bych si nakonec otevřela krámek na vzorky?

A zase ta barva! Ach jo. Neodpovídá. Snímek je jediný z docela velké série, který není úplně (ale úplně) mimo. Takže Alpaca Mix DROPS, tmavomodrá s fialovou nitkou (6834), háček č. 4.

Babička 103

Babičce by dnes bylo 103 let.

A takhle na nás teď shora zahlíží, pět stromů pokácet najednou, to jsme si dovolili vážně moc.

Vodopád

Babiččin vánočně-velikonoční kaktus opět v plné parádě.

Srdečně

U nás je velice ošemetné říct, že je třeba porazit starý strom poblíž branky. Takových máme!
Jíva nakonec dostala jen novou frizúru a odvděčila se za to tímhle srdíčkem.

V hlavě...

... mám dnes samé piliny.

Na zahradě zbývají poslední dva stromy z první generace, jedno panenské a dva nevalné přerostlé zákrsky. Pořádně jsme s dolní zahradou v uplynulých osmi letech zatočili.

Dřevorubáme

Jedna prastará rozlámaná jabloň, jedna suchá borovice, jedna suchá planá třešeň a jedna zcela suchá střemcha, dřeva zkrátka pořádná hromada.

Po midsomerském zahradním lenošení mě to dnešní dřevorubání krapet zmohlo.

Nejprve...

 ... měl být dnešní příspěvek o tom, jak jsem objevila Ameriku (nebo ameriku?), tedy o mém včerejším novém vzorku. Jenže pak jsem se ztratila v soubudoví pražské DAMU (odtud první snímek) a následně marně vzpomínala, kterého Novotného jest lávka na druhém snímku, s nímž (pohledem na Hradčany, nikoli Novotným) dávám do souvislosti (poněkud oslomůstkovsky) liberální a konzervativní pohled na umění.

Zkrátka jsem dneska nějaká zmatená, tak o Americe/americe a novém vzorku radši někdy jindy.

Klubíčko a knížka aneb YARN ALONG 216

Nový vzor, nová barva a starý autor.

Josef Čapek: Kulhavý poutník.

Alpaca Mix DROPS, háček č. 4.

Midsomer: resumé

Moje cesty do Midsomeru skončily.
Užila jsem si anglického venkova mnohem víc, než bych se kdy odvažovala doufat.

Zjistila jsem, že anglickým spisovatelům netřeba imaginace, stačí popisovat, co vidí kolem sebe (pro Williama Turnera platí totéž).

Třeba tahle cesta, ta přece vede na Větrov, černí jezdci se jistě plíží za některou z kamenných zdí.
Nebo ta kudrnatá postarší paní v autobusu, to byla určitě hobitka.

Jane Eyre jistě bloudí po zdejších vřesovištích, Eliza Bennet se tu rozhlíží ze skal, pan Rochester padá k koně na místních cestách (vyzkoušeno i bez koně) a Mary Poppins by mohla zaklepat na dveře kteréhokoli midsomerského domku. Neblahý Juda shlíží z kopců na město, na Větrné hůrce spřádá Heathcliff své zvrácené plány (co také jiného v takovém počasí!) a Monsieur Poirot si zablátí kamaše ještě dřív, než scupitá ze schodů na ulici. Všechno to tu je. I sirotek Twist, i sirotek Copperfield i devět krejčíků Dorothy Sayers.

Pochopila jsem, proč v St. Mary Mead mají nejen rybárnu, ale i banku (a dost možná také starožitnictví), přestože se jedná o pouhou vesnici, proč k pořádnému křeslu u krbu patří ještě pořádnější pléd, a proč Bragdonský les musel být obehnán zdí. Ale stále ještě nechápu, proč tu miminka oblékají tak nalehko, pokud je ovšem vůbec obléknou.

Viděla jsem u nás i v cizině spoustu míst, kam bych se ještě někdy znovu ráda podívala. Ale v Midsomeru bych dokázala žít. Navzdory všem těm mrtvolám. Jediné, s čím bych se smiřovala opravdu velmi težce, je jízda vlevo a ten strašlivý průvan.