Alpinum

Při vyklízení půdy po babiččině smrti jsme úplnou náhodou objevili dědečkův plán osázení zahrady, nejspíš z roku 1933. Celý plán je velmi pečlivě a podrobně vypracovaný, v jeho levém horním kvadrantu však najdeme pouze nápis alpinum. V tomto prostoru zahrady vznikla brzy po dokončení domu první malá skalka, podle dochovaných snímků v podstatě kopírovala zdejší skálu.

Skalka s kvetoucím rožcem a mou maminkou, asi rok 1945

V druhé polovině padesátých let se dědeček se svou mladší dcerou, mou tetou, společně pustili do terénních úprav svahu v blízkosti rostlé skály, k čemuž využili kámen, který zbyl po stavbě domu. A protože materiál nestačil, jezdili s dřevěným vozíkem k potoku pro další kusy kamene. V následujících dvaceti letech se alpinum stalo chloubou zahrady - zvláště když kvetly polštáře různobarevných floxů. Jehličnany vysázené nad skalkou bohužel časem alpinum ze značné části zastínily, k zániku floxů a dalších skalniček přispěl v osmdesátých a devadesátých letech také mohutně se rozrůstající skalník. Počátkem nového tisíciletí již alpinum neexistovalo. Terénní vlnu změnila eroze v souvislý pahorek, kameny zmizely pod neuspořádanou vegetací nebo je pohltil a odnesl ujíždějící svah. Někdejší alpinum začalo připomínat hromadný hrob.

Skalka pokrytá indiferentním křovím, bujně odnožující mahonií a brslenem, srpen 2007

V létě 2009 jsme se pustili do likvidace skalníku, okrasných jehličnanů i všudypřítomné mahonie, dokonce ani brslen nezůstal ušetřen. Obnažili jsme skálu a přitom jsme vykopali nečekané množství velkých kamenů.

Likvidace porostu v prostoru někdejšího alpina, červenec 2009 

Práce na budoucím alpinu postupovaly pomalu. Vykopanou zeminu bylo třeba prokátrovat, pečlivě odstranit kořeny, především akátového náletu. Největší problém ovšem představovaly podzemní části mahonie cesmínolisté (Mahonia aquifolium) a brslenu evropského (Euonymus europaeus), protože prorostly skalní partie někdejšího alpina a intenzivně odnožovaly. Přesto už koncem léta 2009 začaly vznikat první suché tarásky.

Počátky stavby suchých zídek, srpen 2009

Pozemek Kolomažnice je – jak už bylo ostatně řečeno – značně členitý. Proto dědeček zahradu výškově rozdělil do několika úrovní. Suchá zídka na této fotografii lemuje nejvyšší terasu zahrady. Při likvidaci náletového porostu a během zemních prací jsme objevili dědečkovy původní terénní valy, které kdysi členily svah a vytvářely jednotlivá patra alpina.

První etapa výstavby suchých zídek je ukončena, říjen 2009

Mimoto jsme právě v tomto prostoru objevili kamenný hříbek, který ve třicátých letech vyrobila pro svá vnoučata moje prababička. Hříbek ležel více než dvacet let pod půlmetrovým nánosem zeminy. Takhle vypadal hříbek před bezmála šedesáti lety  – a stejně vypadá i dnes.

Hříbek, moje maminka se sestrou, asi rok 1953

V roce 2010 zemní práce na někdejším, resp. budoucím, alpinu pokračovaly. Bylo třeba odkopat dolní svah, postavit hlavní taras a srovnat trávník pod skalkou. Přemisťování zeminy zabralo téměř polovinu letních prázdnin. Ve třetině výkopu pro základy dolního tarasu jsme nečekaně narazili na skálu. Plány na stavbu suché zídky se musely změnit.

Výkop pro základy hlavního tarasu, květen 2010

Koncem léta 2010 se střední část skalky již zazelenala. Rozchodník pochybný (Sedum spurium) prorostl spáry suchých zídek, mateřídouška obecná (Thymus serpyllum), šuškarda klasnatá, šalvěj i hosta se také ujaly a dokázaly vzdorovat nájezdům žravého plzáka španělského. Pod stromy v nejvyšším bodě skalky Rozárka spolu s dědou postavili lavičku, z níž je pěkný pohled na celou zahradu.

Část rozestavěného alpina se již zelená, srpen 2010.

Na podzim byl hlavní taras dokončen v hrubé stavbě. Honza odkopal přebytečnou zeminu z trávníku, ta posloužila na zpevnění další části této úrovně zahrady, a prostor pro nový trávník uhladil do roviny.

Hlavní taras, říjen 2010

Zimu rozestavěné alpinum přečkalo bez větší újmy.

Zima 2010/2011

A takový je stav alpina z letošního května. Tulipány třepenité kvetou a ostatním rostlinám se daří také dobře.

Pohled na západní část zahrady ze zápraží, květen 2011