Zahrada v červnu 2011

Letošní červnové počasí připomínalo svými teplotními zvraty a deštivými náladami apríl. Zahradě dostatek srážek prospěl: tráva roste jako z vody a všechny nové výsadby se ujaly.

Je po dešti - pohled na alpinum ze zápraží, červen 2011.

Kontryhel obecný (Alchemilla vulgaris) je v suché zídce spokojený, červen 2011.

Dolní zahrada s ovocnými stromy, červen 2011

Udatna lesní (Aruncus vulgaris) je rok od roku mohutnější, brzy nám zahradí cestu,
červen 2011.

Ludmila

Počátkem třicátých let minulého století se můj dědeček spolu se svou první manželkou rozhodli postavit si dům. Volba padla na pošumavské městečko, odkud Ludmila pocházela a kde, možná pouhou shodou okolností, oba manželé dostali místo, tzv. definitivu. Tehdy, v době hospodářské krize, vyrostlo na kraji městečka několik vilek.

Dědeček si ke stavbě domu vybral pozemek Kolomažnici, parcelu ve svahu orientovaném na jih, aby nový dům byl plný slunce. Stavba domu trvala zhruba rok. V podstatě zároveň s domem začala vznikat i zahrada. Svah byl rozčleněn do několika teras, na dolní zahradu od silnice oddělenou kamenným tarasem byla navezena kvalitní zemina. Některé původní ovocné stromy zůstaly zachovány, jiné nahradily nové odrůdy. Na těchto zahradních úpravách se od samého začátku podíleli také oba manželé i Ludmilina maminka. Již po nastěhování v roce 1934 byla vstupní cesta od branky ke schodům lemována jiřinami, v dalších letech okrasnými hledíky a také původní skalka byla velmi pěkně upravena.

Z deníčku mého strýce, který mu vedla jeho maminka Ludmila (rok 1934).

Dědečkův plán

Po babiččině smrti jsme při vyklízení půdy na dně jedné dřevěné bedny objevili starý plán na osázení zahrady. Dědeček tento plán nakreslil zřejmě již během stavby domu, protože na plánu chybějí některé hlavní terénní úpravy pozemku.

Dědečkův plán osázení zahrady, asi rok 1933

Plán řeší vzhled a využití dolní zahrady a bezprostřední okolí přístupové cesty k domu. V levé horní části plánu, na místě někdejšího a nyní znovu vznikajícího alpina, je pouze nápis Alpinum, pravá horní část za domem, tedy lesík, není vůbec zakreslena.

Na plánu vidíme řadu dosud existujících stromů, stejně tak hlavní kamenné schody do dolní zahrady a šeřík u schodů u domu. Na některé plánované zahradní práce však v průběhu let vůbec nedošlo, například kordony, po nichž dědeček toužil, nebyly vysazeny, živý plot donedávna tvořila řada pámelníku (předloni prosychající keře nahradil ptačí zob), nikoli psí víno atd.

Některé prvky, které jsme si v samém začátku rekonstrukce zahrady "sami vymysleli", jsme následně objevili na dědečkově plánu z třicátých let: alpinum měl od trávníku oddělovat kamenný taras (dnes již v hrubé stavbě stojí), hlavní cestu mělo zdobit růžové loubí apod. Rozhodli jsme se proto obnovit, zachovat či dotvořit jednotlivé partie zahrady podle dědečkova plánu – samozřejmě v principu, s přihlédnutím k vzrostlým stromům i k odlišnému využívání zahrady.

Pohled shora na kamenný taras (červen 2011), který odděluje alpinum od trávníku pod ním. Taras je postaven na principu suché zídky, lícuje se schody i s domem tak, jak to dědeček plánoval před necelými osmdesáti lety.

Modrá

A podvečerní modrá nálada.

Zarůstající alpinum, květen 2011

Náprstník červený (Digitalis purpurea)

V zahradě vykvetly náprstníky.

Lesík se ovšem nenechal zahanbit. 

Změna

Takový byl stav zahrady počátkem jara 2009.

Jaro 2009

A takto vypadala stejná partie zahrady letos v květnu.

Kratičký mezistav v květnu 2011

Květen 2011

Džungle

Kdysi byla severní až severovýchodní část Kolomažnice pokryta smíšeným lesíkem s převahou jehličnatých stromů. Časem se skladba lesíka měnila. V letech poválečných, kromě velkého sucha, následkem něhož uschla řada borovic, ke změně charakteru lesíka přispěly volně chované slepice. Regulovaly samovýsev akátů i javorů, bránily náletu dubů i dalších dřevin. V oněch slepičích letech se v lesíku mimořádně dařilo bezu černému a z hub zde v příznivém létě rostly jen bedly. Od osmdesátých let lesík začal zvolna pustnout. Nálet houstl, ale nemýtilo se, aby bylo – jak babička s oblibou říkala – na zátop. V hustém podrostu však semenáčky mířily do výšky za světlem a jejich kmeny nijak nesílily. Z lesíka se stávala neprostupná džungle. Nebo urwald.

První etapa mýcení urwaldu, léto 2008

V urwaldu byla tma i v pravé poledne, léto 2008.

Pohled na sever, či na jih? Počátkem léta je urwald všude stejně zarostlý.

Lesík při pohledu z terasy, léto 2008

Urwald byl podzim co podzim půvabně barevný. Spadané dosahovalo místy po kolena a romanticky šustilo při každém kroku. V zimě miliony maličkých semenáčků javoru mléče připomínaly ježčí bodliny.

Podzimí lesík v roce 2007

A takto vypadala v létě 2008 naše první paseka, právě na ní vzešla první tráva. Největší a nejslavnější zásluhy na klučení a vyklučení javorového urwaldu má můj táta. Strávil touto prací více než dva roky.

Konečně paseka, srpen 2008

Také zahrada připomínala rozcuchanou džungli. V roce 2008 sice již při pohledu zdálky nevypadala jako obrovská brokolice, z níž kdesi nahoře vykukuje komín a hromosvod, přesto tu bylo stromů, keřů, zvláště rybízových, stále více než dost.

Dolní zahrada, květen 2008

Někdejší alpinum začátkem léta 2009 připomínalo neuspořádanou džungli. Mahonie, brslen, množství ozdobné plazivé hluchavky, okrasné jehličnany a tu a tam polštář rozchodníku.

Kdysi tak barevné alpinum začátkem léta 2009

Ze zápraží za podvečerního světla tato stará přerostlá a vlastně dost zanedbaná zahrada nepostrádala jisté kouzlo. Napadlo by však někoho, že za cestičkou v místě nynějšího houští kvetla kdysi pestrobarevná skalka?

Zapadající slunce na jaře 2008

Bylinky

Kolomažnice je v podstatě přírodní sluneční past. Vysoké stromy, kromě několika posledních jabloní, rostou pouze při severozápadním okraji zahrady a především v severní až severovýchodní části pozemku, totiž v lesíku. Proto na slunných svazích oddělujících jednotlivé úrovně zahrady se vesměs dobře daří bylinkám a jahodníku obecnému (Fragaria vesca).

Lesní jahody rostou na Kolomažnici od nepaměti. Poté, co se v posledních letech zahrada výrazně prosvětlila, roste jahodník obecný snad v každém trávníku. Také v dosud neupravené části někdejšího/budoucího alpina se lesním jahodám náramně daří.

Jahodník obecný a tulipány, květen 2011

Divizna, patrně velkokvětá (Verbascum densiflorum), květen 2011

Divizny a řebříček, vše samovýsev, květen 2011

Dva druhy šalvěje a čistec, podzim 2010

Yzop lékařský (Hyssopus officinalis), léto 2010

Levandule lékařská (Lavandula angustifolia), na jaře 2010

Levandule lékařská (Lavandula angustifolia), začátkem léta 2010  

Levandule lékařská (Lavandula angustifolia), koncem léta 2010  

Ovocné stromy

Když dědeček koupil Kolomažnici, její dolní část tvořil ovocný sádek. Můj strýc vzpomíná na výborné třešně při silnici, ty – podobně jako ostatní ovocné stromy – byly postupně nahrazeny novými roubovanými stromky. Jedna z původních jabloní však stojí a plodí dodnes. Tento více než stoletý strom tvoří dominantu zahrady, a přestože již hodně prosychá, z jeho letních průsvitných (skleněných) je rok co rok štrůdl prostě vynikající.

Letní skleněné na podzim 2009

Pokácení jabloně-zelenáče, jehož kuláče jsou na tomto snímku, odstartovalo v časném jaře 2009 rekonstrukci (či spíš asanaci) domu a také změny na pozemku.

Rozřezaný zelenáč, březen 2009

Před zhruba čtyřiceti lety na zahradě rostlo množství stromů: nejrůznější jabloně, dvě mirabelky, tři hrušně, dvě chrupky, několik pozdních černých třešní, višně, řada švestek, celkem zhruba padesát ovocných stromů, nepočítaje v to ovocné stromy rostoucí divoce v lesíku.

Jeden z nejstarších stromů, které vysázel dědeček, je toto holovouské malinové, jabloň, která je již na odchodu a jež se loni loučila bohatou úrodou maličkých jablíček.

Holovouské malinové, říjen 2010

Na podzim 2010 jsme s manželem vysadili první sérii nových ovocných stromků: jednu švestku čačanská lepotica, tři nízkokmenné aronie velkoplodé (Aronia prunifolia) a dva jablůňky staré odrůdy matčino (Nonnetit), všechny původem z ovocné školky Arbia, spol. s r. o.

Dvě jablůňky matčino, podzim 2010

Alpinum

Při vyklízení půdy po babiččině smrti jsme úplnou náhodou objevili dědečkův plán osázení zahrady, nejspíš z roku 1933. Celý plán je velmi pečlivě a podrobně vypracovaný, v jeho levém horním kvadrantu však najdeme pouze nápis alpinum. V tomto prostoru zahrady vznikla brzy po dokončení domu první malá skalka, podle dochovaných snímků v podstatě kopírovala zdejší skálu.

Skalka s kvetoucím rožcem a mou maminkou, asi rok 1945

V druhé polovině padesátých let se dědeček se svou mladší dcerou, mou tetou, společně pustili do terénních úprav svahu v blízkosti rostlé skály, k čemuž využili kámen, který zbyl po stavbě domu. A protože materiál nestačil, jezdili s dřevěným vozíkem k potoku pro další kusy kamene. V následujících dvaceti letech se alpinum stalo chloubou zahrady - zvláště když kvetly polštáře různobarevných floxů. Jehličnany vysázené nad skalkou bohužel časem alpinum ze značné části zastínily, k zániku floxů a dalších skalniček přispěl v osmdesátých a devadesátých letech také mohutně se rozrůstající skalník. Počátkem nového tisíciletí již alpinum neexistovalo. Terénní vlnu změnila eroze v souvislý pahorek, kameny zmizely pod neuspořádanou vegetací nebo je pohltil a odnesl ujíždějící svah. Někdejší alpinum začalo připomínat hromadný hrob.

Skalka pokrytá indiferentním křovím, bujně odnožující mahonií a brslenem, srpen 2007

V létě 2009 jsme se pustili do likvidace skalníku, okrasných jehličnanů i všudypřítomné mahonie, dokonce ani brslen nezůstal ušetřen. Obnažili jsme skálu a přitom jsme vykopali nečekané množství velkých kamenů.

Likvidace porostu v prostoru někdejšího alpina, červenec 2009 

Práce na budoucím alpinu postupovaly pomalu. Vykopanou zeminu bylo třeba prokátrovat, pečlivě odstranit kořeny, především akátového náletu. Největší problém ovšem představovaly podzemní části mahonie cesmínolisté (Mahonia aquifolium) a brslenu evropského (Euonymus europaeus), protože prorostly skalní partie někdejšího alpina a intenzivně odnožovaly. Přesto už koncem léta 2009 začaly vznikat první suché tarásky.

Počátky stavby suchých zídek, srpen 2009

Pozemek Kolomažnice je – jak už bylo ostatně řečeno – značně členitý. Proto dědeček zahradu výškově rozdělil do několika úrovní. Suchá zídka na této fotografii lemuje nejvyšší terasu zahrady. Při likvidaci náletového porostu a během zemních prací jsme objevili dědečkovy původní terénní valy, které kdysi členily svah a vytvářely jednotlivá patra alpina.

První etapa výstavby suchých zídek je ukončena, říjen 2009

Mimoto jsme právě v tomto prostoru objevili kamenný hříbek, který ve třicátých letech vyrobila pro svá vnoučata moje prababička. Hříbek ležel více než dvacet let pod půlmetrovým nánosem zeminy. Takhle vypadal hříbek před bezmála šedesáti lety  – a stejně vypadá i dnes.

Hříbek, moje maminka se sestrou, asi rok 1953

V roce 2010 zemní práce na někdejším, resp. budoucím, alpinu pokračovaly. Bylo třeba odkopat dolní svah, postavit hlavní taras a srovnat trávník pod skalkou. Přemisťování zeminy zabralo téměř polovinu letních prázdnin. Ve třetině výkopu pro základy dolního tarasu jsme nečekaně narazili na skálu. Plány na stavbu suché zídky se musely změnit.

Výkop pro základy hlavního tarasu, květen 2010

Koncem léta 2010 se střední část skalky již zazelenala. Rozchodník pochybný (Sedum spurium) prorostl spáry suchých zídek, mateřídouška obecná (Thymus serpyllum), šuškarda klasnatá, šalvěj i hosta se také ujaly a dokázaly vzdorovat nájezdům žravého plzáka španělského. Pod stromy v nejvyšším bodě skalky Rozárka spolu s dědou postavili lavičku, z níž je pěkný pohled na celou zahradu.

Část rozestavěného alpina se již zelená, srpen 2010.

Na podzim byl hlavní taras dokončen v hrubé stavbě. Honza odkopal přebytečnou zeminu z trávníku, ta posloužila na zpevnění další části této úrovně zahrady, a prostor pro nový trávník uhladil do roviny.

Hlavní taras, říjen 2010

Zimu rozestavěné alpinum přečkalo bez větší újmy.

Zima 2010/2011

A takový je stav alpina z letošního května. Tulipány třepenité kvetou a ostatním rostlinám se daří také dobře.

Pohled na západní část zahrady ze zápraží, květen 2011