Byla jsem zvědavá. Těšila jsem se.
A pak jsem to dost dlouho rozdejchávala.
Tohle je už na mě moc. Jak se dnes říká, fakt jako už hodně za hranou.
Proč obrazy nepotřebují názvy? Nevím. Kdyby otázka byla postavena pozitivně, totiž proč obrazy názvy potřebují, odpověděla bych hned: Abychom je snáze odlišili od neobrazů.
Vlastně jsem ještě pořád dopálená.
Jestli v návštěvníkovi měla expozice/měly expozice vzbudit bouřlivé emoce, pak si v mém případě může Tate Modern gratulovat, zásah, potopeno.
Nabyla jsem dojmu, že naposled obrazy znázorňovaly radost někdy za impresionistů.
Bůh je přece dávno mrtev, takže ať žije deprese, úzkost, bolest, násilí, perverze (ano, i to tam bylo, a velmi silné a působící, až jsem se styděla, že tak se člověk dokáže chovat k člověku), válka, ponižování, odlidšťování, konzum, rasismus, vykořisťování, mrzačení, zabíjení, samota atd. atd.
Jestli to všechno zobrazené má způsobit, aby si návštěvník uvědomil, že člověk člověku vlkem, pak dobře. Už to vím (dávno), hotovo, uvědoměno, můžu začít spekulovat o symbolice gotických oltářních obrazů.
Jestli to všechno zobrazené má způsobit, že si návštěvník uvědomí, že se má vlastně super, ne jako ten zoufalec, kterej vidí kolem sebe jen bytosti se zvířecími hlavami, propíchané vším možným (surrealistická instalace v jednom sále, jméno nevím), pak taky dobře. Hurá. Mám se skvěle, happy. Do prdele!
