Stíny

 Už jsem v tom podvečerním světle zase až po uši.

Krásnější a krásnější

Rok od roku víc.

Pavlo, díky :-)

Stromy

Letos zase o několik hrstí jehličí lesovatější.

Ráno na skalce

Ve stínu se  skrývají ledoví muži a na slunci už číhají prázdniny.

Jeden je málo...

... na tak velkou zahradu.

Naši skalkoví trpaslíci s jednou čepicí a medvědem Hufnáglem.

Fotografování v záplavě rožce plstnatého má u nás mnohaletou tradici. 

Kde nejsem

Nejsem na zahradě.
Nejsem ani tady. I když se mi dnes zdálo, že ano.

A nejsem ve své kůži.

Šest let

Rodinné fotografování, to byl proces!

Všichni hezky stoupnout kolem dědečka. Davide, nejsi vidět pod tím stolem!
Neopírej se o klavír, Evo, je to samej červotoč!
Dívejte se do objektivu!
Co se všichni tak tváříte?
Co se všichni tak pitomě smějete? 
(Rozesmátou variantu tohoto snímku jsem zatím ještě nenašla. Ale pamatuju si ji.)
Připraveni?
Natahuju samospoušť...
Tááák! A ještě s dortem.

Květen 1979, dědečkovy 75. narozeniny. Potomci a prapotomci i oslavenec se tváří zběsile: napůl pobaveně, napůl nedůvěřivě. Neporoučí se ten stativ nakonec k zemi?

Možná  jo, směje se Pavel.
Cuknu kobercem a letí, napadne Davida.
Taková nuda, myslí si Eva a tváří se jako pubertální puchejř, jen jen prasknout.

To jsem teda zvědava, jak dlouho tohle bude fungovat, říkala jsem si tehdy s patřičným výrazem (viz foto) a totéž mě napadlo, když byl tento blog úplně čerstvé miminko.

A vida, už je mu šest let.

Právě dnes by dědečkovi bylo 113 let.