Musím versus ráda

Ledererův obchod, předválečné foto

Musil je velkej pán, říkala s oblibou babička.
A já si představovala velikého pána, aby se hodil k maličké paní Musilové z Pražské ulice, která nosila pánský černý baret s dvěma kovovými dírkami nad uchem, na bradě měla několik dlouhých šedivých vousů a říkala mi přesladce Petřičko (fuj!).

Vizualizace mi vždycky šla báječně. Dodnes toho imaginárního pana Musila vídám, jak postává na chodníku ve svrchníku a v tmavém klobouku a zamračeně pozoruje tehdejší drogerii, dříve obchodní dům Štern-Lederer.

Pan Musil je ovšem pěkný otrava. Ani zdaleka mu už nestačí postávání v Pražské ulici, čím dál častěji se vydává mnohem dál, až do mé hlavy, kde se uvelebí, mračí se, co mu síly stačí, a prudí: Mussssssíš!

Musíš, protože to nebo ono.
A já bych přitom ráda, protože prostě nic. Ráda bych prostě jen tak.

A taky musíš tenhle poněkud ukňouraný text aspoň trochu vypointovat, aby to k něčemu vedlo. 
A přitom já bych to ráda nechala prostě jen tak.