Od základů

Orlíčky jsou všude. Tenhle roste přímo ze základů domu.

CRAFT ON 6

Po odmlce delší, než jsem předpokládala.

Dlouhé sloupky se jmenují proto dlouhé, že jejich háčkování je... dlouhé. Tyhle pruhy se mi zdají nekonečné, a to jsem ještě nepomyslela na camfousky.

Pořád Vittie. Přečetla jsem asi dva odstavce.

Džungle 2

Takhle sis to představovala? myslí si děti a někdy to řeknou nahlas.
Jo, takhle jsem si to představovala.
Vždyť je to zase džungle! namítají.

Ale barevná.

Ještě výš a ještě dál

Pane, je tedy pravda, co říkal opičák, že ty a Taš jste jedno?
(C. S. Lewis: Poslední bitva. 1956.)

Že by rozmazání hranice mezi dobrem a zlem nebylo jen naše současné postfaktické, postmoderní, moderní, osvícenecké a kdovíjaké další/předchozí? Že by?


Ten akát je ovšem na poražení, to tedy jo. Žádné že by.

Zase je jich víc...

foto maminka

Na babičku nezapomínáme − a ona zcela zjevně nezapomíná na nás.

Nastala doba orlíčková

 A jako každý rok se kocháme.

Jubilejní

Dnes příspěvek s číslem 1934.

Kdyby měl dům ve štítu uvedený letopočet, bylo by to právě toto číslo.

A takhle jde na Kolomažnici čas. Totiž škobrtá přes kamení.

Isti sunt...

Sobotní dvojkřtiny.

Viktorie Marta a Mikuláš Jeroným, rozmazanější než obvykle.

A trocha farního veselí.

A po tmě strach

Letos poprvé vykvetl. Na podzim uvidíme.

Třeba pak přestanu hledat to zatoulané klokočí po babičce.

Modrá není dobrá...

... modrá je nejlepší!

Lesík je po letech travnatý a pomněnkový.

Brum

Kvůli mrazu a sněhu letos se zpožděním. Ale rozrůstá se...

Ovšem to tempo. To tempo!

Cítíte tu vůni?

Růže Hugova.

Moje každoroční okouzlení.

Přešlá mrazem

Šalvěj je pryč, magnolie pomrzla, z třešní mnoho nebude, první jahody také nic, oba mladé nonetity jsou zřejmě bývalé nonetity a podobně by se dalo pokračovat ještě dva tři řádky.

Ale!

Mirabelka vypadá náramně nejen na fotografii. Zvonkové rozkvetlo. Malým borovicím v lesíku se daří (zatím). A ti slizouni španělští dosud nevystrčili ani parůžek.

Takže na povelikonoční závěje a mráz vlastně docela dobrý.

Stíny

 Už jsem v tom podvečerním světle zase až po uši.

Krásnější a krásnější

Rok od roku víc.

Pavlo, díky :-)

Stromy

Letos zase o několik hrstí jehličí lesovatější.

Ráno na skalce

Ve stínu se  skrývají ledoví muži a na slunci už číhají prázdniny.

Jeden je málo...

... na tak velkou zahradu.

Naši skalkoví trpaslíci s jednou čepicí a medvědem Hufnáglem.

Fotografování v záplavě rožce plstnatého má u nás mnohaletou tradici. 

Kde nejsem

Nejsem na zahradě.
Nejsem ani tady. I když se mi dnes zdálo, že ano.

A nejsem ve své kůži.

Šest let

Rodinné fotografování, to byl proces!

Všichni hezky stoupnout kolem dědečka. Davide, nejsi vidět pod tím stolem!
Neopírej se o klavír, Evo, je to samej červotoč!
Dívejte se do objektivu!
Co se všichni tak tváříte?
Co se všichni tak pitomě smějete? 
(Rozesmátou variantu tohoto snímku jsem zatím ještě nenašla. Ale pamatuju si ji.)
Připraveni?
Natahuju samospoušť...
Tááák! A ještě s dortem.

Květen 1979, dědečkovy 75. narozeniny. Potomci a prapotomci i oslavenec se tváří zběsile: napůl pobaveně, napůl nedůvěřivě. Neporoučí se ten stativ nakonec k zemi?

Možná  jo, směje se Pavel.
Cuknu kobercem a letí, napadne Davida.
Taková nuda, myslí si Eva a tváří se jako pubertální puchejř, jen jen prasknout.

To jsem teda zvědava, jak dlouho tohle bude fungovat, říkala jsem si tehdy s patřičným výrazem (viz foto) a totéž mě napadlo, když byl tento blog úplně čerstvé miminko.

A vida, už je mu šest let.

Právě dnes by dědečkovi bylo 113 let.