Letos naposled...

Orlíčky už pomalu odkvétají. Zase napřesrok.
Ať žijí zvonky (Campanula)! Modré i bílé!

Tady je maminčino!

Krátce po babiččině smrti jsme (tak trochu diktátorsky) rozpoutali demokratickou diskusi o kompetencích na zahradě a nakonec - vlastně k obecné spokojenosti - došlo k nespravedlivé pozemkové parcelaci, ostatně tak to přece bývá. Babička se v hrobě otáčí...

Maminka po značném váhání a mém následném diplomatickém úsilí se rozhodla pro babiččinu zeleninovo-květinovou zahradu. Já jsem ukořistila skalku a celkovou koncepci (hurá!). Na tátu zbyl lesík (největší zásluhy), na Honzu hrubé práce (zahradní posilovna), na Rozárku tráva a paradesantní výsadky v babiččině území. Antonín se nečekaně osvědčil jako ochotný nosič a schopný natěrač, Hana se během spanilých jízd věnuje nejen okrase, ale i gruntování - a manžel staví věž. Není nad jasně vymezené funkce...

A tady je tedy maminčino!
Změny pozvolné, hryzání zubu času se podobající...

Maminčino v druhé polovině května 2012

Stejné maminčino v opačném směru koncem dubna 2012

Loňská tráva, marná sláva

Nad hlavou

Honza a lavička...

Honza a lavička...

... a lavička

Schovávačka

Čmelák v jednom z posledních květů růže Hugovy. Půvabná a voňavá schovávačka.

Podvečerní...

Podvečerní světlo mezi stromy mě znovu a znovu uvádí v úžas. Dojímá. Škoda, že neumím psát básně...

Na polena, na polena, jéjéjé!

Ve svahu pod skalkou a pod hruškami žila byla rozložitá jabloň. Nízkokmen Pottova jablka, stará odrůda. Mívala množství velikých jablek a báječně se na ni lezlo. Ano, před čtyřiceti lety se na ni báječně lezlo... Postupujícím časem větví k lezení ubývalo, počet jablek se snižoval a snižoval, jablka sama už dávno nebyla velká. Co s tím poťákem pod skalkou? říkali jsme tu a tam. Takový pěkný strom to byl, odpovídala neurčitě maminka.
A tak pokroucená troska jabloně zůstávala ve svahu a na jejích spadaných drobných jablíčkách si (možná) pochutnával plzák španělský.
Letošní mrazy jabloň zahubily.
Na stromě vyrašilo několik prapodivných květů, vykvetly i spící pupeny na kmenu - a strom uschl.
Přesto maminka nesouhlasila s poražením. Byl to kdysi krásný strom.

Jenže přijel Honza a přinesl si pilu.

Tak co tomu říkáš, babi?

Ty už jsi ten strom rozřezal na polena? Jéjéjé, to je rychlost!

Konečně je svah připraven na další etapu úprav. Dožijeme-li se - kameny a já - ve zdraví prázdnin, vznikne na úrovni posledního schodu nízká suchá zídka, na jejíž koruně od podzimu porostou rybízy. Abychom se k nim při sběru nemuseli sklánět... Rozárčiny loňské výkopové práce, připomínající vádí (které jsou trnem v oku nejen mamince), konečně dojdou uplatnění a část dolní zahrady při svahu se dočká regulace. Sbohem, úporná škumpo!

 A na závěr foto-dvojče. Rozdíl jasně vidíte!

Sobota 19. května 2012, konec Pottova jablka

V cestě

Ze spáry mezi dlaždicemi vyrůstá modrý orlíček a třezalka. A pochopitelně jahody. Musíme se jim vyhýbat... Loni to byl obrovský náprstník. Co vyroste napřesrok?

Maliní

Maliní u cesty k líse nám letos zarostlo orlíčkem a přesévavou rostlinou, které říkáme ta dědečkova žlutá kytka pro včely. Patrně se jedná o některého ze zástupců rodu hořčice. 

Čačanská lepotica roste jako z vody... Jen jestli to nebude tím, že roste z bývalého kompostu?!

Jak nám tentokrát neuletěly včely

Opakování, ta matka moudrosti, je cestou k úspěchu. Pokud se letos na jaře naše včely vyrojí ještě i do třetice, budeme mít know-how dokonale zmáknuté a pochytáme ty odbojnice natošup.

V sobotu dopoledne (ano, mám s reportáží poněkud zpoždění, ale mimo jiné jsem musela nejprve trochu oplasknout) se včely začaly zase plašit. Pan F. pochybovačně vrtěl hlavou, ale přišel je zkontrolovat.

Pan F.: Včely se plaší kvůli velkým teplotním výkyvům. Sledujte je!

Tak sledujeme!

Včely nejsou proti slunci v korunách stromů vidět, zato slyšet jsou vydatně.

Plaší se všechny.

Honza monitoruje zblízka.

A ještě blíž...

... a ještě blíž.

Úplně nejblíž. Blázen.

Včely létají vztekle po celém lesíku i zahradě. Jsou i v mých vlasech. Au!

Zatímco já zvolna opuchám, pan F. přináší roják.

Honza nese štafle, maminka jde varovat sousedy.

Včely obsadily jívu a cestu mezi zahradami. Jedni sousedé se opevnili v domě, druzí vzali do zaječích.

Branné cvičení začíná.

Roj je malý, kompaktní a poměrně nízko nad zemí. Včely hučí jako lokomotiva.

Pan F. chystá roják, maminka si koleduje o žihadla. Moje tvář a oko zdvojnásobily objem.

Hrrr na matku!

Máme ji!

Teď jen shodit roj. A bude to.

Šťouchání nezabírá.

Třesení bude účinnější.

Roj padá. Opravdu akční fotka. Nevidím na pravé oko.

Včely zuří.

Sousedka paní K. přihlíží se zájmem. Patrně klečí na schodech do podkroví.

Včely se snaží dostat se do rojáku za matkou.

Na větvi se drží zbytek roje.

Včely se stěhují do rojáku. Konec poplachu.

Moje oko vypadá jako oko Mongola, jemuž šlápl do obličeje mamut. Je sobota večer a ve středu zkouším u maturit, zřejmě v přestrojení za školní pomůcku k románu Zvoník od Matky Boží. Au!