Chudinky

Při jedné ze zimních procházek po lesíku jsem vyfotografovala všechny přeživší i nepřeživší stromky, které jsme zasadili během uplynulých dvou, vlastně již tří let. Tyto dva snímky zachycují stromky, které bohužel nepřežily. Některé uschly brzy po vysazení (a už skončily v kompostu), jiné radostně povyrostly a vzápětí uhynuly a další napadl jakýsi hmyz nebo plíseň nebo oboje dohromady.
Letos zkusím využít při sázení lesních stromků mykorhizní prostředek a uvidíme, jaká bude odezva.

Chudinka borovice z výsadby podzim 2009, únor 2012

Chudinka borovice z výsadby podzim 2010, únor 2012

Třezalka a levandule – potřetí

Ano, je to stále stejný záhon levandule a stále stejná třezalka, která vyrůstá z trávníku. Tedy vyrůstala a snad zase vyroste.

Malá kamenná zídka pod zápražím a tentokrát také pod sněhem, únor 2012

Kočičky

Kočičky, naše vrba jíva (Salix caprea), u lísy ke garáži, pastva pro včely a potěšení pro nás,
únor 2012

Kočičky, sousedovy čtyři chlupaté číči (Felis silvestris f. catus), si udělaly cestu do zahrady pod mobilním dílem plotu poblíž kočičí jívy, únor 2012.

Kříž

Kdysi před pětadvaceti lety jsme s manželem šli kolem našeho hřbitova a tam zrovna odstraňovali staré nepoužívané kříže. Když jsme viděli, jak se k nim soudruzi chovají, pokusili jsme se zachránit aspoň poslední dva, dosud celé. Větší z nich dlouhá léta stál až vzadu v tmavém koutě garáže a stál by tam asi dodnes, kdyby s vyklízením domu po babiččině smrti nepomáhali mí mladí přátelé – bývalí žáci. Vám se tu takhle válí kříž nebo co, řekl před třemi lety Tomáš, tehdy ještě student teologie, ten kříž někam zasadíme!
A zasadili.
Na podzim 2010 kluci kříž rozebrali, jak je vidět na fotografii, obrousili, natřeli a Tomáš vlastní rukou vymaloval text ze Skutků apoštolských 26:22: Auxilio autem adiutus Dei usque in hodiernum diem sto testificans minori atque maiori, tedy česky:
Díky Boží pomoci, kterou až dodnes zakouším, tu však stojím a vydávám svědectví malému i velkému.

Rozebraný kříž na trávě u studny, 23. 10. 2010

Stavitelé kříže, 24. 10. 2010

Kříž a dva malé buky po stranách, jaro 2011

Kříž a dva buky, začátek února 2012

Kříž mezi stromy, konec roku 2011 a stejný stav i dnes

Koulování

Na černobílé fotografii se koulujeme s maminkou, vypadá to, že útočím a maminka se brání. Sněhu je málo, na svazích obrácených ke slunci je po sněhu. Asi jako dnes.

Na trávníku pod skalkou, zima 1972/1973

Je zajímavé, na kolik nepodstatných detailů si člověk vzpomene nad čtyřicet let starou fotografií. Maminčiny lyžařské šponovky byly lososově růžové, její čepici jsem říkala Lištička. Moje bunda vínové barvy mi už tehdy byla trochu krátká, přivezl mi ji totiž dědeček už  roce 1969 ze zájezdu z Francie. Pamatuji se, e měla zvláštní zip, takový nikdo ze spolužáků neměl. Babička mi rukávy nastavila nápletem. Moje holinky byly jasně červené, ty naopak měl každý: holčičky červené, kluci modré a dospělí černé, všichni se stejnou traktorovou podrážkou. Bylo v nich zima a v tlustých ponožkách se v nich zapařovaly nohy. Vzpomínám si také na čepici s bambulí a zavazováním pod krkem. Dědeček ji jednou pověsil nad kuchyňská kamna a vlna se v místech nad uchem připálila.
Také na zahradě je leccos k objevení. Pod zápražím stále stojí chrupka. Lavička nezimuje v garáži.  Mezi maminkou a mnou leží ve sněhu pařez. Není to ledajaký pařez, ale samorost, který babička od kohosi dostala, a tak tam ten kus dřeva strašil celá dlouhá léta. Cestička k vodovodu není vydlážděná, dlaždice však už čekají připraveny na rohu domu.  Před sklepními okny roste meruňka a broskvoně. A co je nejpozoruhodnější, nad mou hlavou jsou dobře zřetelné stráně kopce Hradějn.
Roubovaný šeřík trčí ze stráně, aby se vyhnul třešni. Je zajímavé, že i dnes, nejméně pětatřicet let poté, co se chrupka porazila, šeřík stále nemíří vzhůru, ale odklání se ze svahu, jak je ostatně vidět na barevném snímku z roku 2008.

Pohled na trávník-netrávník pod skalkou-neskalkou a kuriózně rostlý šeřík, červen 2008

Nečekaná symbióza

Téměř z kořenů staršího proschlého akátu (Robinia pseudoacacia) vyrůstá semenáček náletové břízy (Betula pendula) a jen o kousek vedle se stejným způsobem objevil břečťan (Hedera helix). Zdá se, že v tomto případě alelopatie nefunguje.

Pod rybízem

Dědeček, babička, moje teta Alenka a její neteř Alenka, zkrátka stejná skupinka jako na fotografii v lednovém příspěvku Pod třešní. Správný název by však měl znít Mezi rybízy, což by ovšem znamenalo – alespoň za mého dětství – prakticky kdekoli na zahradě. Červené rybízy totiž rostly všude: lemovaly ploty, lemovaly cestičky, rostly pod jabloněmi, všude byla rybízová džungle. Jako děti jsme trhání rybízu, zvlášť trhání rybízu za účelem výkupu, ze všech sil nenáviděli. Dokonce jsme složili na tu naši meruzalku červenou neboli rybíz (Ribes rubrum) potupnou písničku, která začínala slovy: Nesmíme jíst rybíz, to by nebyl byznys, s babičkou a dědečkem odvezem ho kolečkem...

Rybíz nad hlavními schody na dolní zahradu a rodinná skupinka pod schody

Rebarbora (Rheum rhabarbarum) uprostřed rybízového houští, 12. 6. 2011

Od těch dob na zahradě rybízových keřů výrazně ubylo, zůstaly jen tyto více než padesátileté kousky při hlavní cestičce k domu, a i ty mají své dny spočteny. Doufám. O tom, co je nahradí a kde, bude nejspíš jeden z letošních podzimních příspěvků.