Praha stověžatá našišatá

Trávím v Praze víc času a mnohem víc, než bych chtěla. Většinou dost stres.
Ale tuhle na náplavce to bylo prima. Samé gagagaga, pípípíp a tu a tam i šššššš.

Klubíčka a trocha prázdninového čtiva aneb YARN ALONG 184

Jeden z řady restů, starých a zaprášených. Barvy jako obvykle neodpovídají, nejblíže jsou ty schodové.

Jonas Jonasson: Zabiják Anders a jeho přátelé (a sem tam nepřítel). První Stařík mě pobavil, a pobavil by víc, kdyby autor věděl, kdy přestat. Na Analfabetku jsem byla zvědava, jenže proč překračovat vlastní stín, když je možné ho znovu zpeněžit. A do třetice Zabiják. Zatím radši bez komentáře, třeba se příběh ještě vyvine.

A můj pracovní stůl v provizorní podobě na provizorním místě.

Tak tedy...

Šál v nezapošitém a neblokovaném stavu vypadá takto.
Barva se snad blíží třetímu snímku.

Délka diagonálně přes celý gauč. Když se někdo umí do šátků fotogenicky zachumlat, pak prima, mně to bohužel moc nejde.

Puntíky

Letos frčí puntíky.

Mořské pískoviště

Pískoviště je prima, ale mořský písek je mořský písek.
A tak jsme předloni přivezli z Polska první hromadu písku a letos druhou.

Vyvstala stará známá Nerudova otázka : Kam s ním? Nahoru pod skalku? Dolů pod stromy? Dolů ke plotu? Do lesíka snad ne? A pak taky: Dočasné, nebo trvalé?

Nakonec kvůli snazší dostupnosti kočárkem s červencovým miminkem vyhrála dočasná varianta dole u studny. Tak jsem zajela do hobbymarketu a koupila tuhle plastovou věc, ze dvou tu tvarem přijatelnější. Nikdo z nás přece nechce vidět Melichara, jak po vzoru Botticelliho Venuše vystupuje z mořské lastury (prodávají ji v zářivě modré, tu mušli).

Předpokládám, že zelená kaňka vydrží právě tak do příštího léta, doufejme včetně. Dvě větší děti se do ní naštěstí nevejdou, i když prospekt předvádí pískoviště obsazené čtyřmi dětmi - nejspíš jsou vycpané.

Fiasko

Zalíbil se mi tenhle vzor. Tulipánokvětý šál s velkým rozpětím a nadějí na malou spotřebu.
Vybrala jsem  ze zásob klubíčka od Drops (Alpaca uni coulor 4400 dark purple, na mé fotografii barva opět neodpovídá), že u moře bude času a klidu dost koukat do tištěného návodu.
Bylo.
Však jsem také ten šál celý uháčkovala.

Jenže mně se nelíbí. Je takový řídký a protažený (jak říkal Bilbo) a podivně nedomrlý (dodávám já). Samozřejmě po blokování by šál vypadal jinak a jistě lépe, ale stejně jsem prostě zklamaná.

Možná to chtělo silnější přízi nebo slabší háček. Nebo přepočítat řetízková oka spojující šál s tulipánovým lemem. A docela určitě je nasazení prvního a posledního květu prapodivné. Na podobném vzoru je start a cíl vyřešen lépe.

Resumé: vypárat.
Tak.

Komu se nelení...

... tomu se kompost.

Naproti velkému divokému kompostu v nejodlehlejší části lesíka začíná vyrůstat filiální hromada. Zrecyklovala jsem ocelové pruty a vyplétám, jak postupně řežu kopicované javorové houští. Proces se zacyklil, konečně.

Bucháčku, k svátku!

Všechno nejlepší k dnešnímu svátku! Melichar mává ze všech sil! A má bílou plátěnou košilku po strejdovi a strejdovi a tetě a patrně i mámě.

A  nejspíš se chystá na svatbu nebo co. Protože něco starého (košilka), něco modrého (dudlík), něco nového (kalhoty), něco půjčeného (kočár) a možná i trochu darovaného mořského písku v botě.

Panem et circenses

Možná v dnešní evropské/euroamerické společnosti stačí ty circenses, posypané patřičnou dávkou instantních bubáků.

Tak teď abych si zašla nechat vystavit pas, protože podzim = Midsomer.

Panáček a panenka

Spočetli jsme, že poměry jsou stejné. Dítě je o sedm let mladší než nejstarší nové stromky.

Ovšem na snímku je Melichar šestnáctiměsíční a nejstarší stromky osmileté, kdežto moje maminka je na fotografii asi tříletá a stromky maximálně jedenáctileté. Tak.

Místo je samozřejmě stejné. Na prvním snímku míří objektiv ze severu na jih, na druhém přesně obráceně. Maminčina kvetoucí jablůňka stále ještě roste, i když mimo záběr. A kvete. A nese jablka.

Bez PC

Bez PC trochu jako bez ruky. S mobilem text leda bez fotek. A taky bez diakritiky. Startuje weekend off-line. Asi. Pokud neinfiltruju do sousedovic :-)

Cestou zpět...

 ... jsme přenocovali v hostelu v Krásné Lípě.

 Zastavili jsm se náhodně ve Sněžné (a teprve dodatečně jsem zjistila, že znám ten film).

Už kolikrát mě napadlo, že když někdo urazí kus kříže, způsobí tím, že Kristus neumírá, ale žehná.

 Náhodný objev úžasné zahrady  v náhodné odbočce do Sněžné.

Místy otlučené, ale nečekaně prosperující Mikulášovice na konci nejzazšího konce světa.
Bodejť by neprosperovaly, když jim tam roste tolik čtyřlístků!

 Prázdniny se valem blíží, hlásí obilí pod/za Lužickými, Jizerskými a patrně i jinými hraničními horami.

 A to je Albrecht, jak mi kouká na sukni. Konec zvonec, jsme zpátky v Čechách.

Polsko

Letos jsme byli u polského Baltu potřetí.

Protože se nám líbí to moře. Ty vlny. Ten písek. Že nikde není ani noha. Přívětiví domorodci, příznivé ceny a přijatelná dojezdová vzdálenost, to taky není k zahození. A tak vůbec.

Zkrátka na cestě k Baltu nečekáme  žádné architektonické památky (i když můj muž ocení každý skanzen) ani přírodní krásy. Vždyť severní Polsko je tak placaté, že by se rovnou mohlo jmenovat Plosko (opět stará dobrá metateze likvid?).

Nudnou rovinou vedeme historické debaty (zas a znova), jako že napřed ledovec a pak vzteklí Germáni v bažinách a lužním houští a taky to trojí dělení Polska (jak si pamatuju ještě ze základky) a Prušáci a strohá přísná reformace a Slezsko a náckové a sověti, jedni i druzí i všichni tam a zase zpátky. Jak by tu mohla vzniknout malebná barokní krajina, když zemi válcoval ledovec a z ledovcové roviny nakonec místo mocného království vzniklo jen jedno velké rozbahněné válčiště...

Člověku je z to všeho samozřejmě úzko. Jenže tak to na světě bohužel chodí, nejsme přece včerejší.

Tentokrát jsme mimo jiné zajeli do města/městečka Kamień Pomorski, které je o něco mladší a menší než moje rodné Prachatice. Válkou rozsekané, socialismem vypanelákované město, ale mají tu katedrálu svatého Jana Křtitele!

Byla jsem tím cihlovým gotickým prostorem nečekaně okouzlená: ty varhany a ta kazatelna a latinské nápisy, které nadšeně luštím, jednotlivá zastavení různých křížových cest, lidé pobíhají a chystají, k tomu ta svatební výzdoba, ach.

Vtom jsem si všimla, že v pravé boční lodi visí tabulka a na ní stojí, že oltář s ukřižovaným Kristem přivezli s sebou pováleční vysídlenci ze lvovského vojvodství, nyní Ukrajiny, předtím USSR. A mě to tak vytočilo! Hajzlové náckové, zasraní sovětští komouši, bezcitní diktátoři, zrůdní manipulátoři, monomaniaci převlečení za rádobyspasitele a další dějinné stvůry, copak tohle se dělá lidem, honit jedny sem a druhé tam, vykořenit je, zbídačit je, hrát si s nimi jako s figurkami a nakonec je pozabíjet, ať padne šestka nebo ne!

A jestli laskavý čtenář čeká, že jsem došla k nějakému poučnému závěru, tak teda fakt jako ne. Je mi to všechno jenom moc líto.

Tady je můj muž přece jen drobet zřetelnější než na mořské fotografii.

A co moře? (3)

Moře má zálibu v barokních iluzivních stropech. Já taky.

A co moře? (2)

A takhle znovu a znovu. Moře a slunce s tím prostě nedokážou přestat.

Klubíčka, písek a moře aneb YARN ALONG 183

Na polském západním Baltu je nejlepší to, co tam není. Totiž lidé a horko.
I když ty stopy v písku někdo musel udělat...

A protože na pláži většinou (skoro) nikdo nebyl, bylo snadné stát se jediným, kdo plave (můj muž, viz foto výše) nebo kdo háčkuje (já, viz foto níže).

Moře bylo studené a samý bílý proužek, ať byl příliv nebo odliv, kdežto šál samé listí příjemně hřál, ať ho přibývalo nebo ubývalo (to se člověk zakouká do vln místo do vlny a pak musí párat...).

A v kempíku jsme byli jediní - a zřejmě první letošní stanaři od Świnoujście po Gdaňsk.