Strašidelný dům nám ukusuje ze života. Dobrodružné, i když únavné vyklízení. Stále nekončící (a vskutku postmoderní) příběh. Emoce tečou plným proudem.
Našla jsem negativy a po více než padesáti letech jsou z nich pozitivy.
Náš dům a naše zahrada a můj rozesmátý dědeček a moje dvacetiletá maminka a její sestřenice přestrojená za dámu.
Opravdu silné momenty, já se takto zpátky otáčet ještě nedokážu.
OdpovědětVymazatDržím pěsti, ať jsou emoce jen s příjemným nádechem.
Silných momentů mám do nejdelší smrti dost... Čtyři porody jsou dávno zapomenuty, zážitkům ze strašidelného domu by mohl konkurovat leda třítýdenní pobyt v Moskvě na jaře 1983 :-)
VymazatA já tomu nerozumím. Ráda se hrabu ve starých fotkách, věcech, hadrech (rozuměj oblečení), časopisech a knihách a vbec všem starém. A když je to po předcích, tak o to raději.
VymazatDocela záleží na tom, kolik těch věcí je a kolik v těch věcech je věcí po předcích a jak s nimi bylo naloženo. V tomto případě se jednalo o čtyři podlaží (bez ohledu na to, jestli šlo o sklep nebo kuchyni, protože všude to v principu bylo stejné) doslova našlapaná halabala uloženými předměty nějrůznějšího druhu i stavu, přičemž jen oblečení na charitu bylo 170 pytlů. Občas je možné takové příbytky vidět ve zprávách, když se vznítí nebo když odpadky svého obyvatele zavalí. Takže tak.
Vymazat