Nakonec to ani nebolelo. (Bodejť by bolelo, když to nenosím, že, Haničko...)
Tři jantarové šňůry: od babičky, od maminky, od manžela (v tomto pořadí).
Šňůra korálů od bývalých kolegů + obzvlášť šílená historka nádavkem (Nesměj se, Berruško...)
Hromada různého kamení a korálků, perleti atd.
Zlatý křížek na zlatém řetízku mi ukradli zloději před lety.
Prstýnky vůbec nenosím.
Snubní prstýnky nemáme + jiná šílená historka nádavkem.
Takže tak.
Špendlíky a brože. Dva noví medvědi z Fleru a k nim dvě placky jako dáreček.
A prsten ze strašidelného domu.
Plus historka: Našla jsem tento prsten mezi nějakými krámy kdovíkde vzadu v šupleti, a protože se mi zdál starý a docela apartní, odnesla jsem ho starožitníkovi.
Ten dobrý muž si nasadil zlatnický monokl, chvíli na prsten koukal a pak povídá: Hmmm, to je ale pěkná prácička.
Zatetelila jsem se, poklad! Jééé! Hurá!
Starožitník pečlivě uložil monokl do škatulky, škatulku do zásuvky a vrátil mi prsten.
Za první republiky když chtěl nějaký frajer honit vodu, pořídil si takový prsten. Je pánský, víte to?
Aha, frajer musel mít tenké prsty, mně je totiž akorát, zasmála jsem se a nasadila si prsten na prsteníček.
Opravdu, povídá starožitník, tak ať ho neztratíte, musel stát tehdy docela dost peněz.
Tehdy? podivila jsem se.
No jistě, jen velmi šikovný zlatník mohl vyrobit takhle zdařilou --- imitaci.
Tak jsem si poklad za dnešních tři sta ká čé nechala.
Vyřadila, nikoli vyhodila. Šmuky se přemístily z kategorie šmuky do kategorie k recyklaci.
Šalamounské, co?
