Jedenáct let

Blog má jedenácté narozeniny.

Tentokrát bude jubilejní příspěvek bez obrázku. Píšu z mobilu a na nějaké nestandardní nahrávání jsem líná... 

Zahradě je 89 let a bují. Místy až moc. Dědeček by koukal, jak stromky pěkně rostou. 

Honza se pustil do drobné modernizace podkroví a maminka čím dál častěji mluví o solárních panelech. Trochu se děsím. 

Blog se pomalu dostává do puberty a četnost příspěvků tomu odpovídá. Třeba se přes tohle mlčenlivější období společně přeneseme. Doufám 😁

Právě dnes by bylo dědečkovi 118 let. 

Pořád

 

Ráda bych napsala něco milého, vtipného, ještě lépe: milého i vtipného zároveň.

Jenže mráz přichází z Kremlu, žejo, což se u nás na jihu projevuje zatím bohudíky urputným sněžením na Boubíně a mým prapodivným pocitem zmaru při některých zbytných činnostech.

Jaro se zatím k věcí staví čelem: mrzne, fouká, z nebe cosi padá, zase fouká a tak pořád dokola. Když jsem v práci, vysvitne slunce, jakmile padla, zase zasvitne.

Přesto všechno Kolomažnice kvete.

Dokonce i rozmarýna ve sklepě na okně. Svatba na obzoru!

Proč

Proč sem píšu tak sporadicky?

Jsem demotivovaná. Neháčkuju. Pořád jenom pracuju. Nemám pevné internetové připojení. Taky zimní spánek v tom je. A teď ta válka.

Takže sněženky, které kvetou/nekvetou už déle než měsíc.

A jedna z mnoha cedulí v dříve Ruské ulici ve Vršovicích.

Ať žije Ukrajina!

 

Všechno je jinak

Ten šátek je modrožlutý a patřil k šatům, které už nemám.

Podvečerní slunce jeho barvy vidí jinak a mate smysly. Prostě doba postfaktická jako vyšitá.

Koronavirová epidemie je na ústupu, což se bohužel nedá říct o Rusku.

Rodina našeho Andreje je konečně v bezpečí v Praze, dalších 44  milionů Ukrajinců nikoli.

Dočkali jsme se moc pěkných časů.

Jaro? Masopust!

 

Ježek už má téhle zimy nezimy také dost. Včely létají navzdory vichřici, my jsme vyrazili do masopustního původu, ani nebylo třeba se strojit, vítr nás patřičně upravil.

Zpětně

První sněženky jsou tu a ta spavá letargie nebo mírně depresivní únava, či co mě to v prosinci postihlo, se pomalu rozpouští.

Takže zpětně a letem světem. V podstatě doslova: světem.

Vánoce na Tři krále v Písku. tři lumpové na střídačku v krabici po plyšových hadech. Krabice i hadi slavili úspěch,

Nečekaná výprava do Litvínova. Z Pošumaví působil cíl dost dystopicky. Realita to zdaleka předčila.

Víkend se Spajdrmenem.

Knihovna doma stále nedopřebraná a nesrovnaná. Je to děs!

Cesty do práce jsou každý den jinak malebné a cesty z práce bývají někdy i bubácké.

S maminkou na Sudkově výstavě v Umělecko-průmyslovém muzeu.

S Rozárkou v Poděbradech u jejich nových polic, jakou náhodou stejných jako máme u Velíšků...

A konečně v knihovně s Jane Austen v 1000 puzzlíkách, jejichž poskládání dá tisíckrát méně práce než ten zatracený tisíc let neaktualizovaný knihovní katalog. 

 

Po

 
Vánoce 21  jsem regulérně a kompletně prospala.

Jakože zcela.

Snad bude v novém roce líp.