V závějích

Takhle hustě sněží a já jsem pořád až po uši v závějích svých nedodělků, z nich některé musím dokončit, abych mohla v úterý odejet. Už v úterý!

Ale není nad mírnou prokrastinaci u háčkování, že...

Prvňák

Můj strýc Toník, ten malý nahoře uprostřed.

Tady a tady a tady a ještě i tady

Vyluštění úterní fotografie, aspoň částečné.

V okně v podkroví je můj pradědeček Václav. Při patřičném zvětšení je jednoznačně identifikovatelný jako starý muž s bradkou.

Zcela na kraji snímku vpravo je muž v košili a vestě s čepicí na hlavě. Shodli jsme se všichni doma, včetně jediného přímého svědka tehdejší expozice, že to je můj dědeček Antonín. Ta čepice je pro něj typická.

Jenže indentita zobrazených se nyní začíná povážlivě relativizovat. U zápraží stojí tmavovlasá postava s bílým límečkem (červená šipka). Domnívali jsme se, že je to můj strýc Toník, poslední žijící mužský potomek. Vypadalo to totiž, že postava má na sobě bílou košili, tmavý kabátek a krátké kalhoty. Objevila se ovšem další postava (žlutá šipka) také v čepici. Takže dvojice u domu je Toník s otcem Antonínem? Nebo ta tmavá postava nemá krátké kalhoty a je to Toníkova matka Ludmila, patrně ve vysokém stupni těhotenství, a Toník je ten v čepici? Nebo jsou očepicovaní někdo úplně jiný, třeba dělníci likvidující stavební rum?

Otázek je mnohem víc.
Kdy na jaře vlastně ten snímek vznikl? Třešeň je odkvetlá a na jabloni jsou (možná) maličká jablíčka. Pozdní květen?
Dům vypadá ještě neobydleně. Ale poslední školní den roku 1934 se už v domě narodila Toníkova nebohá sestřička Liduška. Takže nejpozději v půli června?
Pokud je dům neobydlený, proč stojí pradědeček v podkrovním okně? Vždyť tou dobou byl už téměř nepohyblivý a co by nemocný a nemohoucí člověk dělal tak vysoko v prázdné místnosti nového domu?

Jsem zvědava, jestli si Toník na něco vzpomene.

Klubíčka, knížka a fialová aneb YARN ALONG 211

Jedu ve fialové. Dokonce i přesvětlený přebal ladí a parapet se taky snaží.

Neháčkuju nic nového a nečtu nic nového.
I když tmavší šál je z Martininy převánoční příze (už jen ty camfousky!) a knížku jsem dostala pod stromečkem.

Zato přemejšlím o novém vzoru. Urputná mezipočítačová prokrastinace (ten transfer starý laptop → nový laptop mi teda dává).

Chybička (a špetka reklamy)

Když před lety moje babička zemřela, našli jsme v jedné bedně na půdě dávno zapomenutý negativ kolaudační fotografie našeho domu z roku 1934. Teď je ve škatulce vlevo. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby to byl negativ na filmovém pásu. Jenže nebyl. V krabičce se totiž skrývá malá skleněná deska s lesklým lícem a postříbřeným rubem. 

Hmmm, hmmm, takovou fotku vám nevyvoláme, říkali mi tu i tam ve fotolabech. Až se do věci vložil FotoŠkoda. Konečně. Volali na skleněný negativ celý týden, až ho nakonec vyvolali ve formátu A4. To budou skvělé dárky pro mou maminku a její sourozence!

V prvním okamžiku mě napadlo, že ve výdejně popletli snímky a dali mi fotografie úplně cizího domu.

Pak mi to došlo. To je náš dům, ale zrcadlově obrácený. Fotoškodovi se omluvili a obratem vyhotovili správné verze.

A díky vytištěnému negativu, špatnému a správnému pozitivu jsme se s tímto skleněným dárkem o Vánocích příjemně vyvztekali. Strýc Toník (letos 90) dokonce s hodinářskou lupou.

Na fotografii jsou tři Brabcové: Václav (78 let), Antonín (30 let) a Antonín (7 let). Najdete je?

Pavučina háčkovacích stránek se pozvolna rozrůstá, dnes například přibyl komentář k této maličké broži.

V Oboře na Malé Straně

Můj  muž zrovna čte knihu o Malé Straně.
A mě odjakživa fascinuje urputná vytrvalost názvů pradávných předpražských mikroskopických vesniček ležících v tak těsné blízkosti, že se slily v kompaktní osídlení: Obora, Zderaz, Opatovice, Rybník...

Naše novoroční procházka po Jánském vršku.

Pravou!

Nebo levou. Nebo oběma.
Dívat se dopředu a zpátky jen trošku.
Chtělo by to taky něco dynamického. A konstruktivního.

Takže otvírám(e) háčkovací web zde.

Ať v novém roce objevíte nějaký ten háček jedině v klubíčku!