Letecká archeologie

Tohle je zhruba polovina dolní zahrady jako na dlani a takhle si s naším pohledem pohrává svah.



Živý plot na dolní části dolní zahrady už víceméně plní svou funkci. Pestrý volný živý plot na Maminčině úspěšně zakořenil. Angrešty a rybízy (až na jeden keříčkový) se zdárně ujaly, jahodovo-bylinková zahrádka nezdárně zarostla vším možným. Staré rybízy při cestičce k brance jsou snad už posledními pozůstatky babiččiny zahradní džungle, ale i na ně časem dojde...
A místo po rybízech, které Honza loni vykopal, připomíná archeologické naleziště kultury popelnicových polí zarostlé šťavnatou trávou.

Lila

Letos šeříky neodkvetly, ale opadaly a hnijí.

Pivoňky

Letos se zpožděním. O to víc se těšíme!

Klubíčko bez knížky i bez kytek aneb YARN ALONG 43

Klubíčko: Opět Elian, moje oblíbená/oblíbený. Deka pro miminko Vojtěcha se přestává loudat a začíná spěchat. Vojtěch je za chvíli tady...

Inspirace: Ginny ze Small Thinks

Pro Bucháče

Ptal ses, Bucháčku, co ten živý plot. Tak koukej, to je aktuální stav k 3. červnu t. r. Dobrý, ne?

Jak je patrné, keře rostou velmi různě. Uprostřed v místech, kde se kopala kanalizace, jsou vyšší než pletivo, kdežto směrem k brance některé keře loni pomrzly a dosud to nedohnaly.

Babiččino houští zmizelo, zdá se, že definitivně. Výsadbě podél plotu se daří skutečně luxusně, aspoň někdo má z toho nekonečného deště viditelnou radost.

Ten taras se už nutně třeba vyspravit. Přijedeš?

Na dolní části tarasu opět řádí starý pámelník. Co se dá dělat - až nebude pršet, všechno roští vezmu pěkně na ježka.

Plot do uličky se taky činí, jen jedno místo je nevalné. Keře jsou zastíněné stromy. Tak jsme tam postavili pro dědka  lavičku, když je tam takový stín...

A tohle je čelní pohled z ulice na dům.
Neuspořádaný poněkud, ale to se musí babičce-prababičce líbit, co říkáš, Bucháčku?

Zdivočelá skalka

Skalka se opila dešťovou vodou a řádí. Roste a bují do všech stran, sever nevyjímaje.

 A jeden mírumilovnější snímek na závěr..

Velké oči a velká voda

Hlásili vytrvalý déšť.
Fajn, pomyslela jsem si, žádné děti, žádné návštěvy, žádné jiné zahradní plány - konečně se zgruntu pustím do té nekonečné půdy. Velké oči! Místo toho jsem na celý víkend ulehla do postele a ládovala se paralenem.

A půda? Aktuálním prostorem pro soustředěnou činnost se stal naopak sklep. Maminka a můj muž se střídali na hlídce celou noc. Hrdinové. Neusnuli. Vynášeli kbelíky vody, kterou někdo namáhavě vléval prasklinami do skály, na níž stojí dům, a která tím kamenným cedníkem vtékala do našeho sklepa, hezky po schodech dolů, šup a rovnou pod uhlí...

Voda venku dole se stěží dala rozlišit od vody venku nahoře. Jako za dnů Noe.