Bílá peřina

Konečně sibiřské mrazy trochu povolily a během noci napadlo zhruba deset centimetrů sněhu. Konečně, konečně, hurá! Levandule, yzop, šalvěje, mateřídouška, santolina a další bylinky, spíš středomořské než šumavské, zmizely pod bílou peřinou. Snad se jim v této nečekaně tuhé zimě uleví.

Konečně napadl sníh, 7. 2. 2012.

Vypasený pták

Mrazy minus dvacet

Na Kvildě (asi 40 km odtud) naměřili předevčírem –38,7 °C. U nás je teď – chviličku před polednem – deset pod nulou. Celou zimu nic, a najednou zima ze Sibiře. Pokud venku nesvítí sluníčko, na oknech se objeví ledové květy.

Okno do lesíka s ledovými květy a petrolejkoi, 5. 2. 2012

Okno v pracovně, 5. 2. 2012

 Okno 2 v pracovně, 5. 2. 2012 

Okno v podkroví bez květů, zato s ledem, 5. 2. 2012

Vánoční kaktus

Vánoční kaktus (Zygocactus), ta obrovská květina v našem pokoji, kvete většinou od Vánoc do Velikonoc. Letos je vodopád květů možná maličko menší, posunuli jsme totiž stolek s kaktusem dál od okna, to jsme si  téměř po osmdesáti letech troufli.
Samozřejmě se nejedná o osmdesátiletou rostlinu, je to přinejmenším pravnouče té původní z černobílé fotografie. Zato místo je stále stejné.

Kvetoucí kaktus, 4. 2. 2012

Vlevo právě nekvetoucí kaktus, můj dědeček, můj strýc Toník, moje babička a moje prababička, rok 1940 nebo 1941

Borová setba

Dnes jsem semena z borových šišek  rozhodila v lesíku do větru (spíš do nevětru). Těším se na ty bory, jak budou šumět po skalinách...

K borovým semenům jsem přidala semínka kohoutku věnčitého (Lychnis coronaria).

Část borových semen dopadla kolem tohoto smrčku, 3. 2. 2012.

A část semen bude dělat společnost této borovičce – než je veverky vyslídí, 3. 2. 2012.

Mezi kameny

Panašované mateřídoušce citronové se na suchém a slunném místě mezi kameny zalíbilo. Loni pochopitelně ještě nekvetla, počkáme, co předvede letos. Dnes bez ohledu na mráz (kolem –15 °C) dělá mateřídouška citronová skalce velkou parádu.

Rožec bělozvonec

Rožec plstnatý (Cerastium tomentosum) rostl na naší skalce od samého počátku, a jakmile mu to podmínky dovolily, vytvořil obrovské kvetoucí polštáře. Říkáme mu ovšem lidovým jménem – bělozvonec. První fotografie byla pořízena za války, moje babička s mou maminkou uprostřed rozkvetlého rožce.

Moje babička s mou maminkou, asi léto 1944

Pamatuji se z dětství na podobnou záplavu květů, stříbřitý rožec a barevné polštáře floxů. Když později skalka začala zarůstat mahonií a skalníkem, floxy pomalu mizely a také rožec se ztrácel, rok od roku ho bylo méně a méně. Když jsme se pustili před třemi lety obnovy skalky, uprostřed všeho náletu a plevelu se krčil maličký a nedostatkem světla nazelenalý rožec bělozvonec. Ano, to je on...

Ztracený a znovunalezený rožec plstnatý, zvaný bělozvonec, léto 2011

A tento přírůstek jsme s maminkou našly ve stráni na Kavčinci, kde v současné době vzniká nová silnice. Bylo ho škoda nechat rozjezdit buldozery, a tak se zabydlil na hlavní zídce vedle šanty kočičí.

První obyvatel hlavního tarásku je právě bělozvonec, červen 2011.